Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Mýlit se je lidské. Když jsem dva měsíce po propuknutí covidové pandemie psal o situaci na českých úřadech práce, hrozil jsem se jejich kolapsu kvůli skokovému nárůstu nezaměstnanosti, který by přicházející krize působená omezováním různých složek hospodářství mohla způsobit.
Vedle jak ta jedle. Covidový program Antivirus dokázal za cenu desítek miliard korun zakonzervovat český trh práce tak dokonale, že ani hluboký propad ekonomiky, ani dlouhé měsíce všemožných lockdownů a omezení žádný dramatický nárůst počtu nezaměstnaných nepřinesly. Míra nezaměstnanosti sice překročila v lednu a únoru 2021 čtyřprocentní hranici, ale místo „skoku“ pak zase poslušně klesla na úroveň, kde se vyskytuje přibližně od poloviny roku 2017.
Úřady práce přesto kolabují, byť ze zcela jiných příčin, než věštil citovaný komentář. Když se ministr Jurečka nedávno zbavil dosavadního ředitele Úřadu práce Viktora Najmona, vyvolal rozruch spíše skandální způsob, jímž se jej snažil ze služebního místa vystrnadit, než samotná situace klíčové státní instituce. Ta je ale tristní. Jestliže například na pobočce na pražském Střížkově musí opakovaně zasahovat policie, aby zjednala pořádek mezi klienty, děje se zjevně něco špatného.
Prvotní příčinu je třeba hledat v roce 2012. Tehdy se na popud ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka staly úřady práce místem, které spravuje celý systém takzvaných nepojistných sociálních dávek. Lidsky řečeno to znamená, že kdo se ocitne ve složité ekonomické nebo životní situaci a potřebuje požádat třeba o příspěvek na bydlení, mimořádnou okamžitou pomoc nebo jinou sociální dávku, činí tak právě na úřadu práce. Do Drábkovy reformy měly velkou část agendy sociálních dávek ve své kompetenci obce.
Chvíli to nějak fungovalo. Ale systém zjevně nebyl testován a navrhován pro mimořádnou zátěž a dostal se pod enormní tlak s vypuknutím pandemie. Tehdy ke všem agendám přibyla úřadům práce správa programu Antivirus. Společně se zvýšeným zájmem o sociální pomoc to pro úředníky znamenalo nárůst vyřizovaných žádostí o stovky tisíc fakticky ze dne na den. A když bezprostřední hrozba pandemie pominula, začala válka na Ukrajině a společně s ní také inflační a energetická krize.
Došlo tedy k opětovnému nárůstu počtu žadatelů o sociální dávky. A „antivirovou“ mimořádnou zátěž vystřídala mimořádná zátěž plynoucí z přílivu stovek tisíc ukrajinských uprchlíků žádajících o pomoc a také desítek tisíc žádostí o příspěvky pro solidární domácnosti.
Více než tříletý tlak vysoko nad obvyklou, zákonem předpokládanou úrovní by stěží ustál i personálně a finančně dobře vybavený úřad. A takovým Úřad práce rozhodně není.
Zmíněnou epizodu ze Střížkova by šlo možná ještě přejít jako momentální shodu okolností. Ale plošné zpožďování výplaty dávek, které pro mnoho rodin znamená vážnou existenční starost, je pozorovatelné minimálně od poloviny loňského roku. Drábkova koncentrace agend pod jeden úřad, z hlediska teorie efektivity pochopitelná, začíná hrozit výbuchem a postupným zhroucením celého systému sociální podpory.
A to jsme v té souvislosti vůbec nezmínili to, co mají ony úřady přímo v názvu - práci. Česko se plácá ve vysoké inflaci a obecné ekonomické poučky i zkušenosti ukazují, že z podobné situace nelze vybřednout bez znatelného ochlazení ekonomiky. A ochlazení ekonomiky obvykle znamená také znatelný nárůst nezaměstnanosti. Že jsme se mu (za desítky miliard) dokázali vyhnout za covidu, neznamená, že to zvládneme znovu. Ptát se, zda jsou české úřady práce na takový vývoj připravené, se dnes jeví být ještě naivnější než před třemi lety.
Česko je na nízkou nezaměstnanost velmi silně navyklé. Desetiprocentní hranici zdolal tento ukazatel naposledy před dvaceti lety. V postkrizových letech 2010 a 2011 se jí přiblížil, ale po roce 2016 se nezaměstnanost usadila pod pěti procenty, kde se s rezervou drží dodnes. Změny zaměstnání se v takové situaci odehrávají téměř výhradně bez účasti úředníků.
Na úřadech práce je dlouhodobě registrováno kolem 250 až 300 tisíc volných míst, přičemž velká většina z nich nevyžaduje vyšší než základní vzdělání, a také kolem 250 až 300 tisíc nezaměstnaných, kteří do nabídky míst zkrátka nepasují. Je veřejným tajemstvím, že volná místa s mizernými podmínkami nabízejí firmy úřadům práce víceméně z povinnosti, aby je v nabídce úřadu „ohřály“ po nutnou dobu, po jejímž uplynutí mohou tato místa obsadit pracovníky ze zahraničí. V seznamu volných míst jsou navíc časté duplicity, takže jejich skutečný počet pravděpodobně neodpovídá nominálně bohaté nabídce.
Přečtěte si analýzu Petra Švihela:
Úřady práce sice vedle jiných dávek vyplácejí – v rámci takzvané pasivní politiky zaměstnanosti – i podporu v nezaměstnanosti. Ale druhá složka jejich hlavní činnosti, tedy aktivní politika zaměstnanosti, je v Česku už léta popelkou. A během let, v nichž měl práci skoro každý, fakticky odumřela.
Na rekvalifikace, aktivní vyhledávání pracovních příležitostí či veřejně prospěšné práce pomáhající udržet pracovní návyky vydává Česko zcela směšné peníze (0,2 procenta HDP), a to i v mezinárodním srovnání. Evropský průměr činí 0,5 procenta HDP. Premianti z Dánska, jejichž „flexicurity“ stojí za zadání do internetového vyhledávače, dávají dvě procenta HDP. A polovina uchazečů o práci se na jejich úřadech neohřeje ani čtvrt roku. Do roka má novou práci 80 procent nezaměstnaných Dánů, ale jen dvě třetiny nezaměstnaných Čechů.
Statistiku trochu zkreslily covidové roky 2020 a 2021. To se v kolonce výdajů na aktivní politiku zaměstnanosti objevily náklady na Antivirus, takže to vypadalo, že na pomoc s hledáním práce dáváme přes 25 miliard korun. Ale to byla čistá účetní formalita. V roce 2022 tento výdaj opět klesl na 3,4 miliardy, což je mimochodem nejméně od roku 2012.
Úřady práce se v posledních letech mizivé nezaměstnanosti fakticky staly úřady pro vyplácení sociálních dávek. Ani tuhle agendu při náporu posledních tří let nezvládají a na jejich původní účel se raději zapomnělo.
Vláda by měla Úřadu práce rychle najít nové vedení a hlavně jej musí vybavit nejenom krytím, ale také jasným zadáním a penězi na zaplacení dostatečného počtu úředníků. Nebo může samozřejmě uvažovat o odbřemenění úřadů práce opětovnou decentralizací dávkových systémů a o zatížení obcí. Ale takový krok by zřejmě vyšel dráž než posílení stávající instituce.
Nesmělé krůčky v digitalizaci mnoha žádostí o dávky se v poslední době dějí. A nejsou špatné. Do budoucna mají určitě potenciál část závaží z beder úředníků sejmout. Ale v danou chvíli zjevně nedostačují. A za dveřmi může být rychlý nárůst nezaměstnanosti, který by úřadům práce, a tím fakticky celému českému sociálnímu systému, přivodil kolaps.
