Článek
Protesty proti směšným akademickým platům by se neměly rozpustit v otázce, jak dalece za ně může státní rozpočet a jak samy univerzity, které přihrávají peníze spíš technickým a přírodovědným než humanitním oborům. Příčiny jsou hlubší. A situace, kdy některý vysokoškolský pedagog na plný úvazek nedosáhne na hypotéku a na fakultě nemá ani svůj stůl, představuje jen jejich vyhřeznutí na denní světlo.
Náš společný problém před několika měsíci demonstroval prezidentský kandidát Andrej Babiš a jeho video ze školní třídy, kde plaval v základním učivu typu sluneční soustava nebo národní klasici.
Ten příběh a to, co je na něm pohoršlivého, jsme ale nevstřebali úplně správně. V důsledku nešlo až tak o to, že politik u tabule je dutý, ale o to, kam se pak stáčela veřejná diskuze. Smrtelně vážně – a to byl větší šok než Babišovy odpovědi – se řešilo, jestli je až tak nezbytné být dost vzdělaný. K čemu je nám důkladné vzdělání vlastně zapotřebí.
Protože jeden z nejbohatších, nejmocnějších a na základě různých hledisek i vlastní sebeprezentace nejúspěšnějších občanů tohoto státu ukázal, že ho zas tak nutně nepotřebujete. A přesto dosáhnete met, o jakých se 99 procentům absolventů tuzemských vzdělávacích institucí ani nezdá.
Rozprava, v čem spočívá průšvih Babišovy nevědomosti, šla tím pádem od začátku trochu šejdrem. Ne, že by politik, notabene aspirant na nejvyšší ústavní funkci, neměl znát to, z čeho se zkoušejí a známkují studenti. Ale pan Babiš tu ve skutečnosti jen suploval jakoukoli jinou osobu, která se těší široké prestiži a vlivu. Nechtěně nastolil téma, do jaké míry jsou vzdělání a šíře vědomostí předpokladem k tomu, aby se člověk prosadil a došel společenského uznání (že zrovna Babiše část společnosti naopak naprosto neuznává, je jiná věc).
Vypadá to, že nezanedbatelná množina lidí tyhle dvě záležitosti nějak silně nespojuje. Že jim, když vidí nevědoucího příslušníka elity s enormním vlivem na veřejné záležitosti, spíš přijde na mysl, jestli „zrovna tohle potřebuje znát“ anebo „jestli toho škola nechce nějak moc“.
Po údivu nad Babišem měl tehdy následovat údiv nad tím, že si máme ujasňovat výchozí záležitosti: hodnotu znalostí, smysl vědění, nutnou úroveň sdílených informací. Na tom by přece mělo všechno ostatní stát, ne? Anebo můžeme z požadavků na sdílenou sumu fakt ustoupit. A točit se v kruzích „obrázek ať si udělá každý sám“ a „není to pravda, ale mohla by být“.
V případu Babiš ve škole tak ve skutečnosti šlo o to, jestli „knihovny“ jsou jen kulturní dekorací a muzeem, anebo pilířem, bez kterého se poznání světa a sebe samých propadá do tekutých písků.
Tahle otázka nemůže být s konečnou platností vyřešena. Horší je, že nebyla ani pořádně nastolena. Což nevyhnutelně vede k tomu, že odpovědi na otázku „k čemu je dobré důkladné vzdělání“ favorizují obory a profese s očividnou materialistickou přidanou hodnotou. Změřitelnou užitečností a efektivitou.
Je to znát i na českém žebříčku prestiže povolání, kde dlouhodobě vede lékař před vědcem – pod nímž si většina lidí vybaví postavu v bílém plášti protřepávající zkumavku s elixírem a ne bádajícího sociologa. Že jednu z posledních příček notoricky obsazuje povolání kněze, váženost humanitního vzdělání jen smutně stvrzuje.
Tohle všechno je background, ze kterého vyrůstají neduživé rozpočty filozofických a jiných podobných fakult. Měřítka, co je pro fungování společnosti cenné, co se rozumí tím „dělat něco pořádného“, se propisují až do mzdových tabulek, výplatních pásek a počtu pracovních stolů na jednoho doktoranda.
