Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Poprvé začaly zdejší domácnosti na snížení energetických tarifů věřit už počátkem roku 2023, když vláda zavedla na elektřinu a plyn cenové stropy. Ty byly ovšem stanoveny příliš vysoko, a tak energie naopak zdražily.
Podruhé, počátkem roku 2024, byly vysoké stropy zrušeny a zároveň se takřka v celé Evropě zlevňovalo – třeba ve Španělsku, Slovinsku, Dánsku a Belgii poklesly ceny energií téměř k předkrizové úrovni. Proč by nemohly také v Česku, že? Jenže opak byl pravdou. K dosavadním cenám připočetli dodavatelé elektřiny náklady na distribuci, které dosud hradil stát, a elektřina pro spotřebitele zdražila o dalších deset procent. Ve srovnání s rokem 2021 tedy stála o 80 procent víc. Plyn, pravda, už letos v lednu nezdražil, přesto se statečně udržel na dvojnásobku předkrizové ceny.
Poslední nadějí byly jarní sliby velkých energetických firem, že se tarify sníží od července. Teď Český statistický úřad poslal účet. Průměrná domácnost platila v sedmém měsíci tohoto roku za elektřinu o 79,5 procenta víc než v červenci 2021. U plynu o 101,5 procenta. V obou případech jde o druhý největší nárůst v Evropě.
Proto českému spotřebiteli nezbývá než si přiznat trpkou pravdu, že iluze návratu nižších cen zůstane právě iluzí. S odstupem by se chtělo se ptát: Jak si vůbec mohl myslet něco jiného? Velkým hráčům na českém trhu s energiemi nekonkuruje (na rozdíl od severní nebo západní Evropy) žádná nezávislá společnost, která by dokázala nabídnout výrazně lepší podmínky. Jak to s jednou takovou, která se jmenovala Bohemia Energy, dopadlo, si celkem živě pamatujeme. Proč by tedy někdo spotřebitelům ceny snižoval k předkrizové úrovni, když spořádaně platí dvojnásobek?
Na státní regulaci, která vytrhla energetický trn z paty domácnostem v řadě evropských zemí od Portugalska přes Francii až po Slovensko, zase těžko věřit v zemi, kde vláda nemá žádnou motivaci – daně a dividendy od energetiků tvoří značnou část příjmů státního rozpočtu.
Tuzemské ceny energií a dalších nezbytných služeb pro domácnosti mají ještě jednu zvláštnost. Ekonomové a analytici nemají nejmenší chuť o nich mluvit. To bylo vidět i po zveřejnění zprávy ČSÚ o červencové inflaci.
„Na meziroční růst cenové hladiny měly v červenci největší vliv ceny v oddíle bydlení,“ uvedl ČSÚ, přitom vedle drahých energií zmínil výslovně ještě ceny nájemného, vodné a stočné. Až na druhém místě statistici zmínili zdražení stravovacích a ubytovacích služeb. Ovšem v makroekonomických debatách místo toho zaznívá pouze to, že „zvýšené cenové tlaky přetrvávají v pohostinství a hoteliérství“, jak v pondělí znovu připomněli experti z Patria Finance. To je prý také důvod, proč centrální banka nemůže zlevnit půjčky.
Červenec potvrdil, že ti, kdo zajišťují infrastrukturu a služby pro domácnosti, dokázali využít inflační příležitost opravdu efektivně. Nikdo jim to nemá za zlé, nikdo neprotestuje ani nežádá korekci – přinejmenším ve veřejné debatě.
