Článek
Je to takový paradox. Všude teď čteme, jak nám roboti a umělá inteligence berou nebo vezmou práci. Jak už teď umějí spoustu věcí lépe a rychleji než my. Jsme z toho všichni na nervy, protože co si pak počneme, když žádná práce nebude. Je to konec západní civilizace? A i když nějak vyřeším ekonomickou stránku věci, třeba nějakým základním příjmem, v čem budeme hledat smysl života?
Jenže naštěstí nemáme na tyhle myšlenky zase tak moc času, protože zároveň se z práce hroutíme, máme pocit, že nikdy nebyl tlak tak velký. Slovo „vyhoření“ se stalo běžnou součástí slovníku, a kdo aspoň jednou nevyhořel, je málem podezříván, že nepracuje poctivě. Anebo že je zastydlý reaganovec. Korporáty utrácejí peníze za firmy, které přepracovaným nebo už vyhořelým zaměstnancům poskytují mentální kouče a zachraňují jejich duševní zdraví.
No a každému tlaku odpovídá i protitlak, takže vztah k práci se pomalu stává ideologizovanou věcí. A taky ukazatelem generačních rozdílů, protože ze všech možných průzkumů (v civilizovaném světě i v Česku) vyplývá, že se takzvaní mileniálové a generace Z na rozdíl od svých rodičů odmítají nechat „upracovat“. Jejich základním požadavkem je balanc mezi prací a volným časem.
Do toho všeho se už od pandemie intenzivně vede debata o možnosti čtyřdenního pracovního týdne. „Belgie zavedla právo být offline a čtyřdenní pracovní týden,“ hlásila někdy před týdnem z Bruselu zpravodajka ČRo. Vláda premiéra Alexandra de Crooa to umožňuje zaměstnancům i firmám už od loňského listopadu. A mluvilo se o tom, že nikoli permanentně.
Experiment stále běží, byť ne moc úspěšně. Tento týden publikoval list Brussels Times výsledky studie, které ukázaly, že čtyřdenní pracovní týden není zas takové terno, jak se zdálo. Původně v průzkumech tvrdilo až 40 procent belgických zaměstnanců, že o něco takového budou mít zájem. Nyní se ukazuje, že těch, kteří svůj život do nového rytmu opravdu „přepnuli“, je méně než jedno procento.
Nadšení se zkrátka nedostavilo. Rozhodně ne takové, aby se z toho dalo politicky něco vyvařit, jak asi premiér De Croo doufal. Nový týdenní rytmus zjevně nebude něco, za co by politici chtěli umírat na barikádách. Možná jde o jeden z těch konceptů, které se na papíře každému líbí, někdo je za ně dokonce ochoten i bojovat, ale pak se ukáže, že ve skutečnosti to vlastně žádná výhra není.
Je to trochu podobné jako home office. Až do pandemie to byl v korporacích často jeden z nejžádanějších benefitů. Říct kamarádům u piva, že pracujete na home office, bylo vynesení esa v debatě, jak máte dobrou práci. Ale pak poslaly na home office většinu lidí povinně lockdowny a všechno bylo jinak.
Ne že by to byl špatný nápad – a to platí jak pro home office, tak pro kratší pracovní týden. Je to skvělý nápad a určitě má potenciál zlepšit lidem život. Ale určitě ne všem. Prostě to není pro každého.
Ano, třídenní víkend může pro lidi s vášnivými zálibami či koníčky přinést skvělý wellbeing. Jenže wellbeing jedněch bude vykoupen stresem druhých. Přizpůsobit se budou muset zaměstnavatelé, někde to odskáčou kolegové, v některých profesích to může přinést problém pro zákazníky.
Ne proto, že by lidé s kratším týdnem méně pracovali. Je zjevné, že naše plus minus 40hodinové trápení v „práci“ každý týden je spojeno s nízkou produktivitou. Existují studie, že minimálně kancelářské „bílé límečky“ by zvládly své týdenní pracovní povinnosti možná i za tři dny.
Problém nakonec nemusí být ani ekonomický. Zkracování pracovní doby je něco, o čem ekonomové debatují už dlouho. Vlastně už od doby, kdy Henry Ford „vynalezl“ (přesnější by bylo napsat, že „popularizoval“) koncept dvoudenního volného víkendu. To bylo v roce 1926. Byl to signál, po němž se pracovní doba začala rychle zkracovat ze zhruba 60 hodin, běžných ještě na začátku 20. století, na průměrných 40 hodin týdně.
Ekonom John Maynard Keynes v roce 1930 napsal, že technologický pokrok a růst produktivity povedou k dalšímu zkracování pracovní doby. Kdyby tedy byla jeho předpověď úplně správná, činila by dnes týdenní pracovní doba jím odhadovaných 15 hodin. A například Richard Nixon byl v roce 1956 (tehdy coby viceprezident) méně optimistický, ale předpověděl čtyřdenní pracovní týden „v nepříliš vzdálené budoucnosti“.
Jenže máme tu dvacátá léta dalšího století, a kde nic, tu nic. Jen nesourodé experimenty, které jsou buď příliš specifické, než abychom si z nich vzali poučení, anebo mají dost rozpačité výsledky. Ale ne všechny!
Zatím asi největší experiment proběhl na přelomu loňského a letošního roku v Británii. Celkem 61 firem z různých částí země zavedlo na šest měsíců čtyřdenní pracovní týden, a to bez krácení mzdy zaměstnancům.
Výsledky jsou až překvapivě pozitivní. S výjimkou pěti firem se všechny rozhodly v experimentu prozatím pokračovat. A 18 z nich už dokonce vyhlásilo, že přechod na kratší týden je permanentní. To je asi nejpřesvědčivější výsledek celého experimentu. Jedna věc je něco vyzkoušet a vyplnit výzkumníkům jejich dotazníky. Ale ochota pokračovat ukazuje, že to asi opravdu funguje.
K těm dotazníkům: ukázalo se (asi dle očekávání), že se zvýšila psychická pohoda zaměstnanců. Celých 71 procent jich hlásilo méně symptomů vyhoření, 39 procent nižší hladinu stresu než na začátku půlročního experimentu. O 65 procent se - v porovnání se šesti měsíci předtím - snížil počet vybraných takzvaných sick days, kdy zaměstnanci nepřijdou do práce kvůli zdravotní indispozici. O 57 procent méně lidí dalo ve stejném období výpověď.
Průměrná pracovní doba se snížila z 38 na 34 hodin týdně. Část zaměstnanců pracovala příležitostně či v případě potřeby i pátý, volný den, byť většinou z domova. Experimentu se přitom neúčastnily pouze firmy zaměstnávající „bílé límečky“. Byly v něm restaurace, filmová či výtvarná studia, on-line obchodníci i firmy pracující v ubytovacích službách.
A zde je další poměrně překvapivý výsledek: jako celek zaznamenaly firmy v experimentu růst, až na výjimky hlásily také zvýšení produktivity práce. Obrat společností v průměru vzrostl o 1,4 procenta. Jinými slovy to, že zkrácení pracovní doby bude vyhovovat zaměstnancům, se dalo čekat. Ale že se ukáže výhodným i pro cifršpióny hlídající pro zaměstnavatele čísla, to dopředu zdaleka jasné nebylo.
Zaměstnanci ve firmách účastnících se studie možná podlehli soutěžní mentalitě a chovali se trochu jinak, než kdyby se žádný experiment nekonal. Nicméně se potvrdilo, že samotný koncept je správný. Že může fungovat ekonomicky i logisticky, což byly asi dva největší otazníky.
Ale zkušenost v Belgii také ukazuje, že zároveň – aspoň dnes – nejde o jakousi spontánní potřebu většiny lidí nebo společnosti. Myšlenka dvoudenního víkendu byla ve své době revoluční, možná ještě mnohem víc. Ale jakmile se objevila, změnila zejména vyspělý svět rychle a definitivně.
Ten problém nás vrací k tomu, co jsem psal na začátku. My se dnes neshodujeme na tom, co práce vlastně je. Lišíme se generačně, a pak samozřejmě taky individuálně. Každý si pod prací představujeme trochu něco jiného.
Pro někoho je to svět, kam chodí trpět, nebo i vyhořet. Jiný tam hledá smysl a radost. Nic z toho není lepší nebo horší, nějak to máme v sobě nastavené a jen těžko se s tím dá něco dělat. Navíc, když se bavíme o počtu pracovních dní, z „práce“ se stává zase něco trochu jiného: strávený čas.
Každý ví, že i v práci může být čas strávený dobře a špatně. Že jsou úkony či úkoly, které milujeme a kvůli kterým tu konkrétní práci děláme. A pak je spousta těch, které nás ničí a stresují. Jenže jedno od druhého nelze oddělit. Něco podobného ostatně platí i pro volný čas.
Návštěva pošty, vyplňování daňového přiznání, úklid bytu nebo čekání v zácpě nejsou zrovna těmi položkami v „life“, kterými chceme balancovat „work“, že ano. Byť technicky do volného času patří. On je to ve skutečnosti balanc spíš mezi „dobrým“ a „špatným“ časem. Jenže za takovou rovnováhu se u zaměstnavatelů nebo politiků bojuje obtížně.
Znám firmy, které čtyřdenní pracovní týden mají standardně už dnes. Většinou jim to skvěle funguje. Ale zrovna tak jsou firmy, kde je standardem práce z domova a v kanceláři zase plná lednička sendvičů a limonády pro všechny zdarma. A taky to funguje. Ale neznamená to, že to bude fungovat všude.
Plošný třídenní víkend nás v dohledné době nečeká. Nejistoty týkající se práce, či ještě obecněji udržitelného fungování západní společnosti, dosud založené na růstu, jsou příliš velké. Ale byl to hezký sen. A jednou se splní. A ti, co ho budou žít, budou udiveně kroutit hlavou. Opravdu lidé někdy pracovali pět dní v týdnu?
Mimochodem, kvízová otázka na konec. Víte, kdy byla v Československu poslední pracovní sobota? Nápověda: ano, většina mileniálů už byla na světě.
