Článek
Na politické scéně se schyluje k zajímavému boji o novelu zákoníku práce.
Když politici hledají výmluvy, proč tu nebo onu důležitou oblast nelze reformovat, často sahají po argumentu, že jsme v těžkých ekonomických časech a české zdravotnictví nebo důchody nebo daně nebo sociální systém by otřes nemusely ustát a vůbec, pojďme raději reformovat v lepších časech. Když pak náhodou ještě nějaké lepší časy přijdou, pak zase slyšíme, že reformovat není třeba, protože podívejte – vždyť to tak hezky funguje.
V případě debaty o změnách zákoníku práce tyhle argumenty nelze použít. Na jedné straně se nemusíme bát otřesů, neboť zjevně zažíváme něco jako dobré časy: nezaměstnanost je nizoučko a drží se na této úrovni už léta, i když jinak v ekonomice hromy bijí – ať covidové, energetické nebo inflační.
Na druhé straně nikdo soudný nemůže tvrdit, že není třeba nic měnit, protože trh práce přece skvěle funguje. Nefunguje. Všichni od vlády přes firmy po zaměstnance cítí, že českému ekonomickému modelu dochází dech. Spíše než fungující nebo stabilní je český trh práce zaseklý. Firmy, které by mohly expandovat, nemohou sehnat lidi. Ti sedí na poněkud zbytečných, ale jistých místech v méně perspektivních společnostech, které stát v hysterickém strachu z politických dopadů nárůstu nezaměstnanosti vytahuje z potíží nejrůznějšími dotacemi.
Významně se to projevuje i na mezinárodní úrovni. Podle nedávné studie OECD je česká pracovní mobilita nejnižší ze sledovaných zemí. Na českém trhu práce se zkrátka nic neděje.
Jak se v roce 2019 „hýbali“ zaměstnanci v různých zemích. Modrá část sloupce ukazuje podíl lidí, kteří změnili zaměstnání, oranžová těch, kteří práci ztratili a stali se nezaměstnanými, a zelená podíl těch, kteří naopak byli nezaměstnaní a zaměstnání našli. Zdroj: OECD.
Graf je velmi výmluvný. Během předcovidového roku 2019 zažila změnu na trhu práce skoro čtvrtina Rakušanů a bezmála třetina Dánů. Podobnou zkušenost, tedy změnu pracovního místa nebo odchod ze zaměstnání na úřad práce nebo příchod z úřadu práce do nového zaměstnání, má ale jenom něco málo přes 15 procent Čechů. Novější data zatím nemáme, ale dá se odhadnout, že po aplikaci různých Antivirů, cenových stropů a jiných státních výpomocí bude tento podíl v posledních letech spíše ještě nižší.
Vláda i zaměstnavatelé se shodují na tom, že tato čísla, ač zaměstnancům poskytují jakési „jistoty“, nejsou slučitelná se zdravým vývojem ekonomiky a její schopností reagovat na změny, které se odehrávají v regionálním i globálním kontextu.
Proto se už několik let mluví o potřebě vyšší flexibility trhu práce. A v poslední době se kromě betonování poměrů záchranami a dotacemi velmi opatrně vykračuje i tímto směrem.
Novela zákoníku práce, která brzy půjde na vládu, obsahuje pár užitečných prvků. Ale v zásadě je spíše kosmetická. Sympatická je větší flexibilita pro zaměstnance na rodičovské dovolené, jimž umožňuje přivýdělek na dohodu u původního zaměstnavatele (což dosud nebylo legálně možné).
Zaměstnavatelům nabízí trochu větší pružnost ve formě zkrácení výpovědní doby (která se bude počítat už od předání výpovědi, nikoli až od prvního dne následujícího měsíce) a prodloužení doby zkušební.
Mnoho povyku pro nic se strhlo kolem výpovědi bez udání důvodu. Tu nakonec návrh ministra Mariana Jurečky vůbec neobsahuje. ODS ovšem vyhlásila, že pro zařazení bezdůvodné výpovědi zkusí sehnat podporu mezi poslanci bez ohledu na příslušnost ke koalici či opozici. Je zcela jisté, že se jí to nepodaří. Ze strany Petra Fialy jde jen o předvolební divadlo pro část voličů a pro zaměstnavatele v čele s Hospodářskou komorou, kterou vede někdejší místopředseda ODS Zdeněk Zajíček: Hleďte, jak jsme celí pravicoví, škoda, že nám to ostatní kazí.
Obecně platí, že na výpovědi bez udání důvodu v tuto chvíli neexistuje ani elementární politická shoda, tudíž je naprostým plýtváním energií se jakkoli vážně zabývat jejími parametry. Problém je v tom, že pro některé politiky se jedná o intelektuální horizont úvah o trhu práce. Takže se této ztracené varty budou držet zuby nehty a demonstrovat na ní svou neotřesitelnou pravicovost.
Ne že by bezdůvodný vyhazov byl a priori špatný nástroj – při dobrém nastavení by českému trhu práce skutečně mohl pomoci. Ale vzhledem k tomu, že je to politicky příliš třaskavé, bylo by dobré napřít síly k jiným opatřením, která mohou rovněž pomoci a na nichž by se mohla shodnout aspoň vláda.
Malý pohyb lidí na trhu práce se obvykle svádí na to, že pro firmy je těžké propustit zaměstnance, kterého už nechtějí. To je jistě jedna z příčin, ale ne jediná. Strnulost české zaměstnanosti je nepochybně dána i tím, že zaměstnaní lidé se bojí svou práci opustit a porozhlédnout se jinde. A důvodem těchto obav je prachmizerné fungování aktivní politiky zaměstnanosti, úřadů práce i podpory v nezaměstnanosti.
Kromě snahy ulehčit firmám propouštění zaměstnanců by stálo zato upřít pozornost i do této oblasti. V obdivovaném pružném i bezpečném Dánsku s jeho politikou „flexicurity“ má nezaměstnaný na začátku pobytu na úřadu práce nárok na 90 procent dosavadní mzdy. Česká podpora dosahuje v první fázi 65 procent (pak se snižuje), a navíc je zastropována na 0,58násobku průměrné mzdy. V důsledku to znamená, že průměrná výše podpory byla v loňském roce kolem 10 tisíc korun měsíčně. V prvních dvou měsících, kdy je podpora nejvyšší, činil průměr 12 tisíc.
S takovou vyhlídkou není divu, že se zaměstnanec drží své židle zuby nehty do poslední chvíle a na nějaké dobrodružství s úřadem práce ani nepomyslí. Zásadní zvýšení podpory (včetně absurdně nízkého stropu) v prvním období nezaměstnanosti by proto také přispělo k rozhýbání trhu práce. I kdyby třeba v dalších měsících měla podpora klesat rychleji, než je tomu dnes. Stálo by to nějaké peníze z eráru? Asi ano. Ale byla by to dobrá investice.
S tím souvisí bídná aktivní politika zaměstnanosti. Ta se v letech nízké nezaměstnanosti stala naprostou Popelkou a stát na pomoc nezaměstnaným s hledáním práce a zvyšováním kvalifikace vydává úplné drobné – a i ty se obvykle snaží tahat z evropských fondů.
S novým vedením Úřadu práce ČR se snad blýská na lepší časy. Z Národního plánu obnovy vznikl nadějný „e-shop“ rekvalifikací, ale momentálně je to spíš zajímavá skořápka, která by potřebovala nějaký důstojný obsah. Zároveň by si zasloužil přehodnocení systém motivací a odměn za absolvování rekvalifikačních kurzů, které dnes k aktivitě motivují jen málo.
Stručně řečeno: kromě rozvazování rukou zaměstnavatelům by trhu práce výrazně pomohlo, kdyby vyhlídka na pár týdnů nebo měsíců nezaměstnanosti neznamenala pro zaměstnance automaticky také vyhlídku na propad do chudoby. A navíc perspektivu spolupráce s přetíženým a nefunkčním úřadem, jehož nabídka pomoci se zvýšením kvalifikace nebo nalezením dobrého místa se limitně blíží nule.
Místo neplodného štěkání kolem předem ztracené bezdůvodné výpovědi by vládní politici mohli udělat pro trh práce pro změnu něco užitečného.
