Článek
Čerstvě znovuzvolený senátor za volební obvod Benešov Zdeněk Hraba (ODS) na sociální síti X napsal, že „bezpečnostní problémy spojené s bezdomovectvím musíme vyřešit“. Ne řešit, ale rovnou vyřešit. Proto míní navrhnout zákon, který by lidi, „kteří si vybrali bezdomovectví jako svůj životní styl a nechtějí pro nápravu nic dělat“, měl „dostat z veřejného prostoru.“ V krajním případě i tak, že se zavřou do vězení.
Snad ani sám senátor Hraba nemůže věřit, že by takový zákon mohl začít platit, natož že by něco vyřešil. Než se dejme tomu dozvíme, že chtěl „především otevřít diskuzi“, nebo nějaké podobné vysvětlení, je dobré se i tak jeho iniciativou zabývat.
Už proto, že své pohnutky přiblížil slovy: „Nikdo zkrátka nemá právo hyzdit veřejný prostor, obtěžovat a ohrožovat svým chováním ostatní.“ Není z toho úplně jasné, ale obávám se, že takový výklad není vyloučený, jestli pan senátor má „hyzděním veřejného prostoru“ na mysli to, že ho nějaký náš spoluobčan „hyzdí“ už svým pouhým výskytem. A nejen tím, co dělá.
Veřejný prostor může hyzdit leccos, například špatná architektura nebo přeplněné odpadkové koše. Ale člověk? Senátorovy úvahy o bezdomovectví humanitou věru nepřetékají, ale tohle už by bylo trochu silné kafe. Podle čeho a kým by se míra „hyzdění“ posuzovala, se nechce ani domýšlet.
Nejen před nadcházející zimou je správné, když Hraba připomíná: „Každý, kdo se ne vlastní vinou ocitl na ulici, si zaslouží pomocnou ruku.“ Ale počkat. Jak, „ne vlastní vinou“? Opravdu se dá rozlišit, kdo spadá do skupiny A, které má být pomáháno, a kdo už je B, takže „životní styl“, za který mu místo teplé polévky nabídneme trest veřejně prospěšných prací, potažmo kriminálu?
Ne že by někteří promrzlí chudáci život na ulici nevyměnili za celu s ústředním topením, ale k tomuhle „řešení“ senátor Hraba zjevně nemíří. Naštěstí.
Více k tématu v rozhovoru Seznam Zpráv se Zdeňkem Hrabou:
Paušalizující termín „životní styl“ je v této souvislosti poměrně stupidní. Bezdomovci – mimochodem, zdaleka nejde jen o muže, takže přísný Hrabův recept B se týká i bezdomovkyň – jsou sociální skupinou jednotlivců s různorodými příběhy. Ačkoli na ulici nebo pod mostem se očím nás ostatních navzájem podobají a ačkoli je často vidíme v podnapilém, opojeném nebo obecně zbědovaném stavu. Ale není to žádný klub vyznavačů životního stylu.
Stereotypy v pohledu na lidi bez domova jsou sice pochopitelné – ale když Zdeněk Hraba bezdomovce propojí s hrozbou „ohrožování dětí injekčními stříkačkami“, jednoduše se nelze dobrat k dobrému řešení. Bezdomovce (skupiny B) nejde ani zakázat, ani vyhnat z veřejného prostoru, a injekční stříkačky odhazují jak lidé s domovem, tak bez něj. Otevřená drogová scéna nerovná se bezdomovci, to není jeden problém, ale dva.
Senátor uvažuje o tom, že by z bezdomovectví, které ohrožuje veřejný pořádek, vznikl trestný čin. To není dobrý nápad.
Kromě protiargumentů z perspektivy lásky k bližnímu je tu i právní námitka. Kterou ještě podtrhla vláda, když nedávno navrhla velké změny v trestním zákoníku. Jedním z jejich motivů přitom bylo „snížení trestní represe“ a chronická přeplněnost českých vězení.
Nakonec už v programovém prohlášení vláda slíbila, že se „zaměří na problém nadužívání trestní represe u jednání s malou společenskou škodlivostí“. Myšlenka trestního stíhání některých bezdomovců je s tím očividně v rozporu.
Bezpečnostní problémy kolem bezdomovectví, o kterých mluví Zdeněk Hraba, samozřejmě existují. (A patří i k nim i bezpečí samotných bezdomovců.) Jak je řešit – s vědomím, že se nedají jednou provždy vyřešit –, se přece ví, vědí to stát, obce, charita, neziskovky. I pro život na ulici platí to, co odborným jazykem k novele trestního zákoníku napsalo Ministerstvo spravedlnosti: „Na kriminogenní faktory je třeba reagovat primárně jinými prostředky, nelze je eliminovat cestou represe či pohrůžkami trestu – v této souvislosti je třeba akcentovat roli sociální politiky, politiky v oblasti závislostí, řešení otázky předlužení, dostupného bydlení a podobně.“
Paragraf, který by bezdomovce vyháněl z veřejného prostoru kvůli jejich „životnímu stylu“, by byl nejen zbytečný, ale i nedůstojný nás všech.
