Článek
Mnoho lidí už dobré čtvrtstoletí moudře pokyvuje hlavou a zapichuje varovný prst do demografických predikcí, podle nichž zvolna klesá počet ekonomicky aktivních obyvatel Česka, zatímco počet seniorů utěšeně roste. Je to nevyhnutelné, víme o tom dekády, Husákovy děti se blíží důchodovému věku. Zatímco v polovině 70. let se běžně rodilo každý rok bezmála 200 tisíc dětí, v poslední dekádě se pohybujeme mezi 100 a 110 tisíci narozenými dětmi ročně.
Dopady na český průběžně financovaný důchodový systém (v němž se z aktuálních odvodů ekonomicky aktivních obyvatel rovnou platí aktuální důchody) jsou očividné. Ekonomové i demografové už opravdu dlouho upozorňují na skutečnost, že zatímco dnes se na jeden důchod „skládají“ zhruba tři ekonomicky aktivní lidé, někdy kolem roku 2040 budou muset jeden důchod zaplatit méně než dva pracující.
Obecně se tedy po léta – za frenetické činnosti četných důchodových komisí a pozoruhodné nečinnosti odpovědných politiků – mělo za to, že se začátkem 30. let tohoto století se celý důchodový systém, pokud nedojde k zásadním změnám, začne postupně hroutit. A hroutit v tomto případě znamená vyžadovat pro své financování vedle fondu sociálního pojištění dodatečné velké injekce z jiných rozpočtových prostředků státu.
Ovšem zdá se, že tento scénář nastane mnohem dříve. Patrně už příští rok.
Nedávno schválený státní rozpočet na rok 2023 počítá s tím, že důchodovému systému bude stát muset pomoci dodatečnými 57 miliardami. Už to samo o sobě by byl rekord. Dosud největší díra se v českých důchodech otevřela v letech 2012 a 2013, kdy stát musel k nákladům sociálního pojištění doplatit dalších 55 miliard.
Jenže oněch 57 miliard pro příští rok je velmi optimistický, přesněji řečeno zcela nerealistický, předpoklad. Ve skutečnosti bude deficit důchodového systému nejspíš někde mezi 80 a 100 miliardami korun.
Státní rozpočet na příští rok nepočítá s žádnou mimořádnou valorizací penzí kvůli vysoké inflaci. Je přitom jisté, že minimálně na jedno takové zvýšení penzí v první půli roku dojde. Inflace nepřestává šílet, Česká národní banka ovládaná holubičí většinou v bankovní radě se v boji s tímto šílenstvím nepřetrhne a valorizační mechanismus se nijak nezměnil. Hrubě můžeme na základě letošních zkušeností počítat, že jedna taková mimořádná valorizace vyjde na nějakých 20 miliard korun.
Další zvýšené náklady, jen ještě nevíme, jak velké, vyplynou z letošního zájmu o předčasné důchody. Platný valorizační mechanismus, jehož design vůbec nepočítal s dvoucifernou inflací, vytvořil letos absurdní situaci, v níž je významně výhodnější odejít letos do předčasného důchodu než odejít do důchodu řádného příští rok. Řádná penze bude příští rok zhruba o dva tisíce korun nižší než letošní předčasná.
Takové okno příležitosti by samozřejmě bylo hloupé nevyužít. Takže zatímco obvykle na Českou správu sociálního zabezpečení dorazí za celý rok kolem 25 až 30 tisíc žádostí o předčasný důchod, letos jich úředníkům přistálo na stole skoro 25 tisíc jenom za listopad (loni v listopadu to bylo 2600 žádostí). Unikátní design českých penzí vyšel najevo zhruba v polovině října a už za tento měsíc stihli lidé podat přes 16 tisíc žádostí o předčasnou penzi. Další nápor lze očekávat v prosinci a kvůli způsobu výpočtů ještě i v lednu příštího roku. V tuto chvíli lze odhadnout, že celkový počet žádostí by mohl dosáhnout počtu 100 tisíc.
Nikdo v tuto chvíli neví, kolik ze žádajících skutečně okamžitě odejde z trhu práce do penze a kolik jich ještě zůstane nějaký čas v práci a pouze využije včasné žádosti a výhodného výpočtu penze – což zákon umožňuje, zato neumožňuje pracovat souběžně s pobíráním předčasného důchodu.
Dejme tomu, že se žádostí nakonec skutečně sejde 100 tisíc. A odhadněme zcela minimalisticky, že z oněch 75 tisíc nad obvyklý počet půjde do své předčasné penze hned pouze 30 tisíc lidí. I pak tu bude najednou dvakrát více předčasných důchodců, než je zvykem. A dodatečné náklady mohou příští rok činit dalších deset miliard, s nimiž rozpočet opět nepočítá.
V úvahu je přitom nutné vzít nejen náklady na samotné důchody pro oněch 30 tisíc lidí (7 miliard ročně), ale také jejich předčasné zmizení z trhu práce, tedy chybějící odvody a daně (3,5 miliardy). Pokud by se do předčasné penze (třeba kvůli nevalné situaci na trhu práce) rovnou odebralo 50 tisíc žadatelů „navíc“, vyskočí náklady zhruba o 18 miliard.
Celé tyhle zmatky jsou způsobeny poměrně složitým kontrastem mezi výpočtem nově přiznaných penzí a výpočtem valorizací. Zatímco výše nových penzí vycházejí z nominální mzdy daného žadatele, výpočty valorizací (a mimořádných valorizací) se opírají především o inflaci v celé ekonomice. Když se inflace zblázní, jako teď, je najednou mnohem výhodnější nechat si přiznat nižší předčasnou penzi a nechat si ji (ještě zpětně) štědře valorizovat, jak zákon káže, než pečlivě vyčkat na termín penze řádné a o štědré inflační valorizace přijít.
K tomu všemu je třeba dodat, že vláda Petra Fialy dosud k udržitelnosti důchodů nepřispěla vůbec ničím. Naopak ji na nátlak lidovců dále zhoršila takzvaným „výchovným“, tedy 500korunovým příspěvkem k penzi za vychované dítě. To je 19 miliard navíc, které tedy v deficitu důchodového systému, jak jej předpokládá rozpočet na příští rok, započteny jsou.
Dalším klenotem je bitva o předčasné důchody bez krácení výše penze pro vybrané profese, která právě probíhá. Vláda původně chtěla osladit předčasný odchod do penze jen záchranářům. Ale senátoři návrh vrátili poslancům a požadují stejné privilegium také pro podnikové hasiče. Lobbistické skupiny dalších náročných profesí už stojí frontu před ministerstvem práce a buší na dveře s tím, že chtějí taky. Komu bude vyhověno, netušíme, o tom rozhodnou schopnosti té které lobby, nicméně každý další takový krok jen dál zvyšuje náklady a neudržitelnost stávajícího systému.
Celkový obraz je tedy zřejmý. Důchodový systém fakticky zkolabuje nikoli za deset let, ale příští rok.
Ne že by penzisté nedostali, na co mají nárok – to ještě mnoho let nepochybně dostanou. Ale aby to dostali, bude se stát jen kvůli tomu muset rychle a draze zadlužovat, jen příští rok možná o dalších 100 miliard korun. A není žádný důvod, aby v dalších letech došlo k jakémukoli znatelnému zlepšení. Tím se – zřejmě už definitivně – dostaneme do fáze, kdy stávající penzijní systém skutečně dlouhodobě nedokáže sám sebe zaplatit. A začne hlasitě řvát po zásadních a nepříjemných změnách.
A to znamená kolaps. Podle stejné logiky, s jakou covid způsobil kolaps zdravotnictví, i když se politici houfně tvářili, že ne. Lidé sice masově neumírali na chodbách nemocnic nebo před vraty urgentních příjmů jako v Itálii zkraje roku 2020. Ale jen za tu cenu, že nemocnice neposkytovaly žádnou odkladnou péči, omezily se preventivní prohlídky a návštěvy lékařů obecně a zdravotnictví fungovalo – inu – na dluh. Jako důchody. Na dluh, který budeme ještě dlouhá léta krvavě splácet.
Změny důchodových parametrů, za něž nedávno experti z ministerstva práce sklidili politický pískot, se v tomto kontextu začnou jevit spíše jako kosmetické. A jako předehra k čemusi většímu a mnohem bolestivějšímu, co zanedbaný český penzijní systém skutečně aspoň trochu napraví.
Účet za ignorování potřeby penzijní reformy se postupně psal přes dvě dekády. Že bude vysoký, se vědělo. A teď přichází čas tenhle účet srovnat. Kvůli inflaci zhruba o deset let dříve, než poslední generace politiků doufaly.
