Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Má veřejnoprávní rozhlas natáčet pro své vysílání pořady o čemkoli, třeba o akvarijních rybičkách nebo problémech krásných žen? Nepochybně.
Může tyto pořady šířit digitálně, například na svých webových stránkách či své mobilní aplikaci? Pravděpodobně se to dá obhájit.
A měl by je distribuovat prostřednictvím podcastových platforem, jako jsou Spotify nebo Apple podcasts? Ani náhodou.
Pokusím se svůj úhel pohledu nasvítit, aniž by debata – jako obvykle – sklouzla k tomu, kdo má a nemá jaké komplexy. Poučení pro příště: až budu chtít kritizovat ČRo za výrobu podcastů, vyberu si nějaký, který dělá muž středního věku. Vyhnu se pak snad tomu, že se debata mylně stane součástí kulturních válek, místo aby zamířila na podstatu problému.
Tím je, že veřejnoprávní média nevznikla proto, aby vytvářela obsah, o který je zájem a který je důležitý.
Historická, velmi zjednodušená vsuvka: veřejnoprávní média vznikla proto, že rozhlas a později televize začaly v minulém století vysílat v éteru, jehož kapacita byla z fyzikálních důvodů omezena. Nevznikla proto, aby lidé byli lépe informovaní, protože v tom případě by již minimálně o století dříve vznikly veřejnoprávní noviny. Tištěných médií může teoreticky vzniknou nekonečně mnoho, na rozdíl od rozhlasových nebo televizních stanic.
Proto byla část vysílacího éteru vyhlášena za veřejný statek, a ten dostala k dispozici takzvaná média veřejné služby. O sto let později by klidně mohla zaniknout, protože původní důvod pro jejich existenci neexistuje. Ale ukázalo se, že veřejnoprávní média hrají velmi důležitou a také pozitivní roli v kultivaci demokracie, a tak se jejich definice a účel začaly posouvat.
Pojďme celý příběh ještě víc zjednodušit a zkrátit, a konstatujme, že v současnosti jsou veřejná média cosi jako pojistkou toho, že bude existovat kvalitní a vyvážená žurnalistika.
Soukromá média tuto roli plnila v druhé polovině 20. století skvěle (v západních demokraciích to byla zlatá éra novin i televize), ve třetí dekádě našeho století stále hůř a s většími obtížemi. Až na výjimky nemáme soukromá novinářská média, která by našla udržitelný a fungující obchodní model. Mnohá z nich, a to v Česku, Británii nebo třeba v Americe, vlastní miliardáři, kteří jejich provoz dotují svými penězi, vydělanými jinak.
Někdy z dobrých, jindy špatných důvodů. Ale skutečná nezávislá a i finančně sebevědomá žurnalistická média skoro neexistují.
Proto považuji v roce 2024 veřejnoprávní média za důležitá a nevadí mi ani to, že nejsem jejich divákem či posluchačem. Ochotně platím koncesionářské poplatky (beru to jako „povinné ručení“ pro případ havárie demokracie) a souhlasím s jejich rychlým navýšením. Je ostuda, že jejich reálná hodnota je poloviční, než byla v době, kdy o jejich výši naposled rozhodl Parlament.
Ale zároveň si myslím, že veřejnoprávní média by měla být nanejvýš opatrná v tom, aby neničila mediální ekosystém tam, kde se mu – díky novým technologiím – daří a kde soukromá média prosperují.
Takovou novou mediální formou jsou podcasty. Mají dlouhou historii, dlouho byly spíše nedůležitým až obskurním žánrem, ale ve dvacátých letech se staly něčím nepřehlédnutelným, životaschopným a důležitým.
A najednou jsme v situaci, kdy byly podcasty vedle Donalda Trumpa či Elona Muska vyhlášeny za jednoho z vítězů amerických prezidentských voleb. Jinými slovy podcasty jsou z okrajového žánru mediálním mainstreamem. Jak napsal v sobotu Wall Street Journal, zatímco publikum všech velkých televizních stanic se zmenšilo o třetinu, skoro polovina Američanů říká, že v posledním měsíci sledovala či poslouchala nějaký podcast.
Epizodu podcastu Joe Rogana s Donaldem Trumpem slyšelo nebo vidělo v pěti dnech do voleb cca 75 milionů lidí. To je víc než jakýkoli jiný pořad v ostatních médiích.
Takže: máme tu nesmírně ambiciózní, potenciálně ziskové a vlivné médium. Vzniká na zelené louce a otvírá šance pro kohokoli, kdo má chuť a schopnosti mediální obsah vytvářet. A síla tohoto média je právě v tom, že šance jsou nejen velké, ale i vyrovnané.
Hlavními atributy podcastů jsou: živelnost, nedefinovatelnost, rozmanitost a formální neurčitost. Můžeme to říct i jinak. Z každého pořadu klasického rozhlasového nebo televizního média můžete udělat podcastovou epizodu. Ale prakticky z žádné epizody originálního nezávislého podcastu neuděláte klasický rozhlasový nebo televizní pořad.
Vzpoura proti žánru, formátu a pravidlům je tím, co vedlo k tomu, že se v roce 2024 stal z podcastů tak důležitý a zásadní žánr.
Ještě jinak napsáno: jsme svědky té dlouho očekávané a předpovídané disrupce médií. Podcasty jsou tím novým, co může nahradit média umírající.
Budoucnost veřejnoprávních médií stojí a padá s poplatky koncesionářů, a pokud pro ně bude společenská vůle, je tato budoucnost zajištěná. A to je – vedle neférovosti konkurence vůči soukromým podcastům – druhý dobrý důvod, proč by se měl ČRo tomuto žánru vyhnout.
