Článek
Ústavní soud se znovu zastal svobody slova. Ve volném seriálu takových nálezů dal v úterý zapravdu aktivistovi a politickému influencerovi Ladislavu Vrabelovi. V minulosti vyhověl třeba publicistovi Janu Rejžkovi (2005) nebo šéfredaktorovi magazínu Legalizace Robertu Veverkovi (2024). Už z toho, o jak nápadně různorodé osobnosti i odlišné kauzy se jedná, vyplývá, že soudu jde o princip. Ne o to, jestli někdo pronáší něco sympatického anebo nestoudného.
Ladislav Vrabel byl odsouzen za šíření poplašné zprávy, kterého se měl dopustit tím, že v živém vysílání na YouTube a Facebooku mimo jiné pravil: „Tak naše vláda velice jasně říká, s kým budeme ve válce. To znamená, naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček. To je to, co chce udělat naše vláda. Jestli vás toto nezvedá ze židle, že naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými zbraněmi, tak už nevím, co by vás ještě ze židle mohlo zvednout.“
Ústavní soud rozsudek desetitisícové pokuty zrušil. „Opravdová demokracie musí šíření takových projevů a podobných nesmyslů ustát, aniž by sahala do trestního zákoníku. K tomu trestný čin šíření poplašné zprávy opravdu neslouží,“ shrnul soudce-zpravodaj Tomáš Langášek.
Zásah Ústavního soudu, vysvětlený dobrými argumenty, je důležitý pro porozumění dezinformacím a misinformacím, ale hlavně pro sebevědomí demokratické společnosti. Jeho zdrojem je přece i to, o čem mluví soudce: i hodně kontroverzní projevy, respektive jako v tomto případě pobuřující nesmysly, musíme umět vstřebat bez toho, abychom tím zaměstnávali justiční aparát.
Samozřejmě s výjimkami: paragraf šíření poplašné zprávy má smysl, ale typicky se vztahuje na falešné výhrůžky výbuchem, ne na hybridní (fakticko-názorové) „výroky politické povahy s prvky dezinformace“, jak Vrabelovo expozé charakterizoval Ústavní soud.
Podstatné je i připomenutí, že hrozba poplašnosti musí být relativně bezprostřední – kdežto stíhačky F-35, o které tu šlo, plánuje vláda až za x let. Nehledě na skutečnost, že jaderné zbraně, kterými podle Vrabela chce útočit, Česko nevlastní.
Více k tématu:
Předchozí soudní instance kromě toho nijak zvlášť nedoložily, že by Vrabelova show byla způsobilá „vyvolat nebezpečí vážného znepokojení části obyvatelstva“, což ale šíření poplašné zprávy vyvolat musí, má-li být trestným činem. V diskuzi pod videem prý vyjadřoval strach jeden komentář, zbytek plus minus řešil otázky zbrojení a jinou příspěvkem stimulovanou agendu. Prostě život na internetech tohoto typu.
K němu patří také kontrast mezi neotřesitelnou suverenitou v okamžiku, kdy dotyčný něco online takzvaně s nadsázkou vyslovuje, a tím, jak couvá ke skromnosti, pokud se z toho má dodatečně zodpovídat.
Ladislav Vrabel: „To, co jsem kritizoval, je nákup letadel F-35. Celé to ostatní okolo, co bylo vytržené z kontextu, bylo odůvodňování, proč od začátku nesouhlasím s tímto nákupem.“ Ale ne. O žádné otřepané „vytržení z kontextu“ nešlo, naopak, Vrabelovo dezinfo pábení bylo pro kontext toho, co chtěl sdělit, dost podstatné.
To ale ještě neznamená, že se tím dopustil trestného činu. Svoboda projevu podle Ústavního soudu patří mezi „podstatné náležitosti demokratického právního státu“, o kterých mluví Ústava. Svobodu projevu může zákon omezit, „jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ A takové omezení se podle soudu musí brát jako výjimka, a to i když se týká šíření dezinformací.
„Obětuje-li se v boji za demokracii svoboda projevu, nebude již za co bojovat,“ píše se v nálezu ke kauze Ladislava Vrabela. Jak tomu rozumět? Vítězem tu není on, a už vůbec ne jeho propaganda, ale sebevědomí svobody v zemi, která může připustit i lži a divné názory.
Příležitostný dezinformátor Vrabel opravdu není obchodník s neslušností Larry Flynt, ale verdikt v případu do jisté míry ano – i když pornomagnátův nejznámější případ nebyl trestní, ale šlo o žalobu uraženého kazatele Jerryho Falwella.
Svobodu projevu může zákon v nezbytných případech omezit. Máme takových paragrafů až moc? Ani ne, problém je spíš v tom, že se na ně odvoláváme i v případech, kdy se to nehodí. Nejde jen o pře kvůli šíření poplašné zprávy a šíření toxikomanie, ale i o trestný čin pomluvy, kvůli kterému se každou chvíli někdo ohání trestním oznámením. Jako by tu pořád někde kolovala představa, že Spravedlnost nemá v rukou váhy, ale roubík.
