Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Bojím se Danaů, i když přinášejí dary,“ varoval věštec Laokoón Trójany před tím, aby od Řeků přijímali obřího dřevěného koně a zatáhli ho za hradby. Trójané neposlechli a řečtí vojáci ukrytí v koňském břiše pak zajistili dobytí města.
Danajským darem pro domácnosti se v příštím roce může stát navýšení přídavku na dítě a příspěvků na bydlení, které vláda zařídila v roce 2022. V časech historické drahoty nejen dávky zvýšila, ale ještě rozšířila skupinu lidí, kteří na ně dosáhnou. Tehdy přibylo 100 tisíc rodin, které pobírají přídavek na dítě i příspěvek na bydlení. Výdaje státu tím narostly o 14 miliard za rok, tedy dvaapůlkrát.
Z pohledu příjemců to vypadá pěkně, teď ovšem vláda ukáže přísnější tvář. Do léta projedná zákon o dávce státní sociální pomoci.
Tato změna není nezbytná. Na zmíněné dávky nejde ani po posledním zvýšení víc než 0,3 procenta HDP, ve srovnání se sousedními zeměmi nevýznamná částka. Pravým účelem zákona také není, pokud máme věřit jeho autorům, ušetřit peníze. Dávky se v tuzemsku příliš zneužívat nemohou, jak dokládá i nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii. Také podle důvodové zprávy k zákonu „je rozsah zneužívání dávek v ČR relativně malý, což ostře kontrastuje s veřejným míněním“.
Nelze jen vyloučit, že politici budou chtít návrh jako boj proti podvodům prodat, jak svědčí známá koláž muže s plechovkou piva v ruce a sloganu „Konec zneužívání dávek!“, kterou loni na sítích zveřejnil autor zákona, ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (později se za to omluvil).
Faktické důvody, proč zákon zavádět, se tedy hledají těžko. Na první pohled je ovšem nápadné, že mění architekturu dávkového systému. Tuzemský model dosud kopíruje německý vzor známý jako Hartz-IV, podle kterého jsou dva druhy příjemců dávek. Ti, kteří se dostali do nečekaných potíží třeba tím, že přišli o práci nebo bydlení, anebo jim nestačí důchod na nájemné, mají automaticky nárok na „sociální podporu“. Do této kategorie patří právě přídavek na dítě a příspěvek na bydlení. Pokud však žadatelé spoléhají na stát příliš dlouho a odmítají práci, i když by mohli pracovat, podpora se jim škrtne. Dostanou pouze dávky „sociální pomoci“, tedy minimální příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. (Přitom musí strpět i to, že pracovní úřad zkontroluje jejich majetkové poměry, tedy jestli nevlastní nemovitosti, větší počet automobilů, nebo jestli neskrývají na bankovních účtech velké obnosy.)
Takových domácností na dně je v tuzemsku zhruba 60 tisíc.
V tom ohledu by byl nový zákon převratem, protože napříště budou také přídavek na dítě a příspěvek na bydlení součástí jednotné „dávky sociální pomoci“. Kdo o ni požádá, a podle současného stavu půjde asi o půl milionu domácností, bude muset přiznat svůj majetek a připustit kontrolu účtů. Zároveň by se každému žadateli, včetně invalidních důchodců prvního a druhého stupně, zavedla povinnost nastoupit na veřejně prospěšné práce, což kritizuje dokonce ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš.
Pokud tedy stát zamýšlí posílit kontrolu soukromí co největšího počtu svých občanů, pak dosáhne svého cíle strategií rozšířit počet příjemců dávek a poté změnit podmínky jejich pobírání. Jsou tuzemští žadatelé o dávky, tedy hlavně samoživitelky a osamělé důchodkyně, tak nezodpovědní, že to bez větší kontroly s nimi dál nejde?
Zcela nepochopitelný zůstává jiný rozměr navrhovaného zákona. Systém se má změnit k 1. červenci 2025, tedy tři měsíce před parlamentními volbami. Spustit v té době dávkový chaos, který obdobné změny obvykle provází, mohou asi jen politici, které už práce ve veřejném sektoru omrzela.
