Článek
V případě čtyř milostí, které prezident Petr Pavel oznámil počátkem tohoto týdne, si lze na samotný obsah rozhodnutí stěžovat jen těžko.
Zkrácení trestu dvěma matkám, jejichž dětem by jinak hrozilo umístění do dětského domova, zrušení trestu za přečin cizinci, který by byl bez prezidentské podpory vypovězen ze země, a propuštění šestasedmdesátiletého seniora, který si neuvědomil, že ho drogový kartel využívá jako kurýra. To jsou verdikty, které se dají shrnout pod definici „zmírnit přílišnou tvrdost zákona“.
Případně je možné spekulovat o tom, že někteří odsouzení by se stejně dokázali trestu vyhnout, pokud by měli dost peněz na dobrého advokáta.
Navíc Pavel udělil teprve své první čtyři milosti. Za Gustáva Husáka, Václava Havla i Václava Klause se omilostnění počítala na stovky.
Stejně jako u jiných milostí nás však i tentokrát může zneklidňovat jejich princip. Připomínají, že prezident fakticky stojí nad zákonem a že v určitých případech nemusí respektovat ani pravomocné rozhodnutí nezávislého soudu. To se pak nikdo nemůže divit, když také třeba do bankovní rady ČNB jmenuje zcela svévolně kandidáty, jejichž kompetenci odborná veřejnost zpochybňuje, případně když odmítne jmenovat nějakého ministra anebo si klade podmínky pro jmenování premiéra, jehož strana vyhrála volby.
Udílení milostí je v jádru exemplární připomínkou právního konfliktu, který právníci vedou už sto let o to, jak se má v moderním světě a státě vládnout. Podle liberálního přístupu nesmí vládce dělat nic víc než naplňovat právní řád země, který se odvozuje od ústavy. Podle druhého výkladu, který se odvolává na konzervativního filozofa Thomase Hobbese, je vládce suverén, na nějž se zákony nevztahují a jehož chování je samo zákonem.
V parlamentních demokraciích obvykle převládá liberální přístup, přesto je v posledních desetiletích Hobbesova tradice stále oblíbenější. Není přece možné pro každé vládní rozhodnutí vytvářet speciální právní normu. Někdy jsou navíc věci tak komplikované nebo naléhavé, že je třeba rychlého, suverénního rozhodnutí vládce, obvykle prezidenta. To je také odpověď na otázku, jaká je pozice českého prezidenta, když uděluje milosti.
Každý z toho nutně nemusí mít radost. Prezidentským odpuštěním trestu se připomíná, že nad občanem stojí suverénní stát s prezidentem, případně dalšími představiteli, kteří koneckonců mohou rozhodovat o jeho životě bez ohledu na jakákoli pravidla nebo zákony.
Také vždycky nemusí jít o akt milosrdenství, ale třeba naopak o omezení svobody či konfiskaci majetku při nějakém příštím výjimečném stavu. Stěžovat si však nemá smysl. V takovém světě prostě žijeme.
Udělení prvních čtyř milostí se stalo v každém případě připomínkou, že se Petr Pavel ke své suverénní pravomoci aktivně hlásí. Agendu milostí nechal počátkem roku převést z Ministerstva spravedlnosti zpět na svou kancelář a trvalo jen pár měsíců, než ze sedmi stovek žádostí vybral čtyři nejvhodnější či nejméně sporné.
Tím logicky vyvstává otázka, zda bude prezident Pavel svou roli suveréna využívat častěji. Prozatím se dá říci, že je předčasně položena.
