Článek
Pětileté výročí začátku covidové pandemie nutí nejenom k nepříjemnému vzpomínání, ale i k otázce, zda se Česko dokázalo alespoň v něčem poučit, případně se připravit na možné opakování podobné situace. V některých oblastech je odpověď povzbudivá, v jiných méně.
Asi nejsmutnější je pohled na stát jako celek, přesněji řečeno jeho politicko-legislativní přípravu. Že pandemie zastihla v březnu roku 2020 český stát v nedbalkách, není samo o sobě zase taková ostuda. To se tehdy přihodilo leckomu.
Bezmála tragikomická je jiná věc - kdyby teď nebo v příštích letech přišla pandemie vážného infekčního respiračního onemocnění znovu, bude na tom česká vláda při své snaze o řízení postižené země úplně stejně jako před pěti lety.
Lékaři a zdravotnický personál nabrali mohutné, mnohdy velmi bolestivé zkušenosti. Nemocnice mají vyzkoušené krizové scénáře, postupy, mají aktuální odborná stanoviska a doporučení. Uměli bychom se nejspíš celkem rychle vrátit k podrobnému sledování a vyhodnocování zdravotnických dat od počtů nakažených po kapacity nemocničních lůžek. Na individuální úrovni si asi většina z nás pamatuje, k čemu jsou roušky a respirátory a jaké jsou základní triky při hygieně rukou.
Jen vláda nemá nic. Úplně stejně jako v prvních týdnech pandemie bychom i nyní zjistili, že si můžeme vybrat mezi nekoordinovaným chaosem hygieniků ze 14 rovnoprávných krajských hygienických stanic – tedy řízením dle zákona o ochraně veřejného zdraví – a vyhlášením nouzového stavu, tedy odevzdáním vlády nad zemí Ministerstvu vnitra s širokou paletou možných zásahů do základních práv a svobod. A s nesčetnými a nekonečnými soudními spory o jednotlivá vládní nařízení.
Tahle nebetyčná marnost má jméno: pandemický zákon. Osud této normy je odstrašujícím příkladem špatné legislativní práce a kolektivní politické nezodpovědnosti sahající, jak se říká, napříč spektrem.
Od prvních březnových týdnů roku 2020, během nichž Česko upadlo do nekonečně prodlužovaného nouzového stavu, bylo i laikům zřejmé, že česká krizová legislativa má nedostatky. První návrh zákona, který by umožnil vládě jednat i mimo humpolácký nouzový stav, se objevil už během jara 2020. A byla to dost velká katastrofa.
Postupně přišlo návrhů ještě několik, ale s jejich schvalováním nebo cizelováním nikdo moc nespěchal. Postupem času začalo Andreji Babišovi i jeho ministrům vládnutí v nouzovém stavu vyhovovat.
Změna přišla až ve chvíli, kdy komunisté ve Sněmovně vypověděli premiéru Babišovi poslušnost a v únoru 2021, téměř po roce od vypuknutí pandemie, odmítli podpořit prodloužení nouzového stavu. Najednou vláda nutně potřebovala legislativní nástroj, který by jí umožnil alespoň trochu řídit pandemii i mimo nouzový stav. Tak se narychlo spíchnul první pandemický zákon.
Jeho specifikem bylo, že zcela rezignoval na jakékoli systémové řešení budoucích krizí. Covidovou pandemii měl dokonce v názvu („zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19“). A aby jej vláda snáze prohnala Sněmovnou, měl platit pouze jeden rok.
Rok uběhl, kvalitě vládního potýkání s pandemií v tomto období se budou jistě věnovat jiné texty. Přišel únor 2022, ve Strakově akademii seděla nová vláda Petra Fialy a covid pořád dusil republiku, i když už ne tak smrtícím způsobem. Nová vláda, jež byla ještě nedávno opozicí, s předstíraným překvapením zjistila, že platnost pandemického zákona končí, přestože by se nějaké nástroje pro řízení zamořené republiky ještě hodily. Fialův kabinet neomylně zvolil cestu nejmenšího odporu - prodloužení platnosti babišovského pandemického zákona.
Týden poté, co se vládě podařilo toto prodloužení přes velký odpor prosadit, přepadlo Rusko Ukrajinu. Priority se změnily. Pandemický zákon definitivně vyšuměl na konci listopadu 2022.
Samo o sobě to není velká škoda. Ten zákon byl dost špatný, obsahoval úplně nepoužitelné pasáže o kompenzacích za škody způsobené vládními opatřeními, výčet možných opatření, jež byla umožněna Ministerstvu zdravotnictví, byl jistě sporný a možná by s dnešními zkušenostmi už neobstál.
Co je ale trestuhodné, že za celá ta covidová i následující léta nevzniklo nic, co by narychlo spíchnutá pandemická pravidla nahradilo. Vládu pohltila válka za humny. Budiž, plynulý přechod z jedné krize do druhé, ze zdravotní do bezpečnostní, byl jistě náročný. Ale pět let od vypuknutí pandemie a tři roky ve vládě jsou opravdu dlouhá doba na to, aby politici dokázali přetavit covidové zkušenosti do legislativní přípravy na příští hrozby.
Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek sliboval alespoň centralizovat hygienickou službu. Koncem předloňského roku dokonce vznikla novela zákona o ochraně veřejného zdraví, která měla jasnější hierarchii hygien nastavit a letos už měla platit.
Nicméně po celý loňský rok se návrh nedostal ani na jednání vlády, natož do Sněmovny. Což v překladu znamená, že pro toto volební období se s ním můžeme rozloučit. Stejně jako s představou, že nějaká příští pandemie by český stát mohla zastihnout aspoň o fous připravenější, než tomu bylo před pěti lety. Ani náhodou.
