Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Odvolání vikáře pražské akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora Marka Orko Váchy arcibiskupem pražským Janem Graubnerem může u laiků vyvolávat různé asociace. Někomu to připadá stejné, jako kdyby filiálka velké globální firmy odvolávala vedoucího v pobočce, byť vedoucího mediálně populárního a známého. K tomu má šéf pobočky jistě právo, těžko s ním tedy zvenku diskutovat a jeho kroky rozporovat. Je to jako mluvit místnímu šéfovi Amazonu do toho, koho vyhodil z kanceláře v Praze.
Jenže církev není tak úplně firma, jakkoliv to někdy tak vypadá. Její rozhodovací struktura je, pravda, hierarchická, až úřednická, pravidla fungování určená církevním, nikoli světským právem. Proč tedy tolik povyku mezi věřícími i nevěřícími poté, co arcibiskup vyhodil kněze, protože v křesťanské televizi prováděl v rozporu s předpisy jakousi ekumenickou hospodskou mši?
Česko je sice velmi sekulární místo k životu, k víře se tu hlásí sotva třetina obyvatel, duchovní život tu ale není mrtvý ani v jinak vyprázdněném mediálním prostoru. O duchovní otázky je naopak paradoxně obrovský zájem, ať už jde o meditativní návody na lepší život, zázraky uzdravení, sílu modlitby či kněžské mediální skandály nebo papežské názory a encykliky.
Zvýšený zájem o nejvlivnější katolickou církev je dán dvěma okolnostmi. Zaprvé stále silnou touhou církve ovlivňovat společnost skrze duchovní otázky a církevní výklady současných témat, jak to hlasitě deklaroval arcibiskup Dominik Duka a dnes prakticky vykonává jeho nástupce Jan Graubner. Zadruhé pak veřejnou reakcí části církve a společnosti, které na takovou angažovanost reagují přirozeně nejčastěji kritikou, že moderní duchovní život je jinde než ve starých rigidních předpisech a postupech.
Marek Orko Vácha spolu s několika dalšími mediálně známými církevními jmény reprezentuje moderní přístup ke křesťanské víře, která se nenechává toliko svazovat úřednickým formalismem, ale snaží se otevřít pochopení současného života, na který musí reagovat i církev. Ostatně děje se to v dějinách církve neustále, spor mezi liberální otevřeností a konzervativní uzavřeností, až dogmatickou zatuhlostí je v jistém smyslu hlavním pohonem církevních dějin. Přizpůsobit život církve modernímu světu, a pozvat tak k Bohu i sekularizovanou konzumní společnost, to byl přece už motiv 2. vatikánského koncilu na začátku 60. let minulého století.
Více o kritizované bohoslužbě se dočtete zde:
Církev od té doby řeší prakticky pořád stejný problém, snaží se vyrovnat napětí mezi novým a starým tak, aby tradice katolické víry zůstala živá a přesvědčivá i pro lidi, kteří žijí v rychle se měnící současnosti. Spor o Marka Orko Váchu, který 18 let sloužil jako vikář při zmiňovaném kostele Nejsvětějšího Salvátora, tedy zhmotňuje prastarý, ale – jak už bylo řečeno – i stále současný spor, v němž se odpovídá na otázku, kam až se v modernizaci a uvolňování může dojít, abychom mohli ještě říkat, toto JE, stále ještě JE katolická církev.
Arcibiskup Graubner jako by naznačoval, že specifickou televizní inscenací mše došlo nejen k porušení církevních pravidel, nýbrž i k jakémusi znehodnocení víry. Nedodržením formálních pravidel rituálu došlo ke znehodnocení obsahu samotného ritu? K narušení křesťanské zvěsti, o jejíž šíření a prohlubování v náboženském životě jde, a to vždy v životě celku, neboť víra není jen osobní záležitost, nýbrž vždy již starost komunity (to v ní se stáváme lidmi, ukazujeme se jako samostatné osoby toužící po spáse)?
Na první pohled je patrné, že nic takového se nestalo, že vstup na netradiční místo je pokusem přiblížit radostnou a slavnostní rozpravu o Bohu i lidem, kteří nejsou obvykle zváni na hostinu do kostela. Vikář Vácha šel za lidmi, napodobuje Ježíšovu cestu. Stačí otevřít nový biblický zákon prakticky kdekoliv, aby bylo jasno, za kým a kam chodí Bůh a jak a kde ho máme hledat.
Čtení Bible velmi často nabízí v mnoha ohledech paradoxně modernější víru, než je ta úřednicky formalizovaná, na niž se odvolává arcibiskup Graubner a za odchylku od ní vzdor předepsaným postupům ihned odvolává (dle církevního podobně jako podle pracovního práva je potřeba nejprve vyslovit výtku a také ji projednat a pak někdy odvolávat, což se nestalo).
V tom je dnes spor – zda je moderní přístup návratem ke kořenům víry, nebo naopak jejím kažením, korumpováním. Není sporu, že to hlavní slovo v tomto procesu má mít církevní společenství, nikoli církev jako byrokratická či hierarchická struktura. Však se také za Marka Orko Váchu staví dnes sami věřící, ne bezbožná klaka kritiků, kteří rádi poplivou vše, o co se církev jen otřela. O moderní církev, zdá se, stojí nejen velká část společnosti, kterou chce církev ovlivňovat, ale i nemalá část katolického společenství, jež chce rozumět svém (duchovnímu) životu tady a teď.
Je to opravdu velmi s podivem, že konzervativní instituce je a chce být konzervativní, zní klasická ironická odpověď na tuto starost o katolickou církev. Na tom jistě něco je. Ale otevírá-li se v centrálním kmeni i sama církev, mohly by si toho všimnout i její vzdálenější větve a trochu se moderně zazelenat. Odvolání vikáře Váchy opět, pokolikáté už, svědčí o tom, že místo naslouchání a otevírání nastupuje v Česku často až klauzurní církevní hluchota. Natož aby se někdo obtěžoval jít s Bohem jen tak s radostí za lidmi…
