Článek
Nejznámější příběh o trestu, který když přijde příliš pozdě, se změní v tragikomický bizár, je bezesporu Kunderův „Žert“. Bývalý student se v něm chce pomstít těm komunistickým funkcionářům, kteří ho kvůli nevinnému vtipu obvinili z protikomunistického smýšlení, vyhodili ho ze studií, poslali rubat uhlí, prostě mu zkazili život. Snaha pomstít se tím, že se vyspí mnoho let poté s manželkou hlavního komunistického aktivisty, ale dopadne žalostně.
Vzpomněl jsem si na tenhle příběh, když minulý týden ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka navrhl, aby se bývalým komunistickým prominentům zredukovaly jejich více než slušné důchody. Přeje si, aby se lidem, kteří za minulého režimu působili například ve vládě, jako poslanci, v Ústředním výboru Komunistické strany Československa, tajemníkům krajských, okresních i obvodních výborů KSČ, předsedům národních výborů až po úroveň okresů, pracovníkům zpravodajských služeb, vedoucím představitelům Pohraniční stráže či Lidových milic a dalším od procentní výměry důchodu odečítalo 300 korun za každý i započatý rok ve funkci.
Nemá to prý být pomsta za to, že nám vládli tvrdou rukou diktatury řízené z Moskvy, ale „jako společensky uznaná přiměřená paušální sankce (zadostiučinění) za to, že osoba v minulosti vykonávala činnosti, které relevantně významným způsobem aktivně podporovaly tehdejší režim, který byl později označen zákonem č. 198/1993 Sb. a dalšími zákony za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“, vysvětluje Jurečka v důvodové zprávě. Kolik takových lidí dosud žije? Prý několik tisíc.
Pamatuji si, jak se volalo po potrestání komunistů hned po listopadu 1989. Jen se jaksi na těch tehdejších demonstracích pozapomnělo, že jich byl v bývalém Československu víc než milion a že zastávali přesně ty funkce, které se zabývají trestní mašinerií. Kdo by trestal sám sebe? Policisté, státní zástupci (tehdy ještě prokurátoři) nebo soudci, kteří byli v komunistické straně povinně?
A koho trestat? I ředitelku základní školy, která se stala komunistkou jen proto, aby mohla vykonávat své povolání? A dělala ho léta dobře, takže se stala inspektorkou? Fotografa, kterého by jinak vyhodili na dlažbu ze zábavního časopisu, kde pracoval? Přitom se stal uznávaným uměleckým fotografem? Dílovedoucího z fabriky, kterého přemluvili zaměstnanci, aby vzal funkci výrobního ředitele, protože byl schopný a slušný? Nechci komunisty omlouvat, nikdy jsem v žádné straně nebyl. Ale sám jsem se několikrát vstupu do strany jen tak tak vyhnul, když si mě vyhlédli jako tzv. kádrovou rezervu. Proto vím, jak to bylo těžké.
Přečtěte si glosu Josefa Klímy:
A myšlenka uvalit jakousi „paušální sankci“ (zadostiučinění) na komunisty otevírá ožehavější otázku. Kdo a jak potrestá udavače StB, často nestraníky, kteří někdy donášeli naopak na komunisty? A spousta z nich za peníze nebo proto, že byli charakterově pokřivení.
Hned v roce 1990, když jsme založili první svobodný časopis Reflex, jsem na jeho stránkách navrhoval, že jediný spolehlivý způsob, jak napravit tuhle nespravedlnost, je ustavit koeficient, podle kterého by každý člen komunistické strany musel odevzdat určitou finanční částku do zvláštního fondu, ze kterého by se odškodnili političtí vězni a perzekvovaní disidenti. Částku různě velkou. Podle toho, jak vysoko to dotyční díky své rudé knížce dotáhli, jak dlouho ve funkcích působili a jaký tedy byl jejich nespravedlivý politický zisk.
Statisíce pro pohlaváry, o kterých se zmiňuje ministr Jurečka, tisíce, nebo dokonce jen stokoruny pro ty, kteří z toho dohromady nic neměli a byli k tomu víceméně donuceni nesmlouvavým režimem.
Tehdy by to bývalo i prošlo, protože prominenti, kteří náhle ztratili moc, se báli daleko horších následků své minulosti. Jenže se nic nestalo, tak se rychle oklepali. Z řady zarytých komunistů se stali zarytí kapitalisté, bohatnoucí ze svých bývalých bolševických kontaktů, ze zastánců totality fanatičtí demokraté a ti, co komunisty zůstali, znovu zesílili a míchali kartami při sestavování polistopadových vlád.
Koneckonců na prezidenta se dnes nestydí kandidovat i skalní stalinista, který v roce 1968 kolportoval sovětské okupační tiskoviny. A když jsem se ho před několika lety ptal s kamerou, jestli taky souhlasí se svou spolustraničkou Semelovou, že Milada Horáková si trest smrti zasloužila, odpověděl: „No, trest smrti zrovna ne, ale ve styku se západními zpravodajskými službami prostě byla.“
