Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Národní ekonomická rada vlády (NERV) zahrnula do svých doporučení vládě i jedno sprosté slovíčko – školné. Otevřela tím cestu k rozvášněným diskuzím na sociálních sítích. Tady radikálové z jedné strany straší tím, že nikdo jiný než děti miliardářů si vysokou nebude moci dovolit, a ti druzí se zaklínají, že mít po vystudování pár milionů dluhů je vlastně v pořádku.
Než začneme vůbec tyhle extrémy rozpitvávat, vymezíme si několik základních tezí, kterých se budeme držet.
1) České vysoké školství je podfinancované. Pokud profesor na pražské právnické fakultě bere nějakých 48 tisíc hrubého (násobně méně, než si vydělá advokát), doktorandské stipendium je nyní 11 250 korun a třeba Grantová agentura České republiky je schopná financovat pouze asi 25 % navržených vědeckých projektů, není myslím třeba toto tvrzení dále dokládat.
2) Socioekonomické problémy výrazně ztěžují studium na vysoké škole. Jinými slovy pokud někdo pochází z chudšího a méně formálně vzdělaného prostředí, má mnohem těžší podmínky prorazit skleněný strop a vysokou školu vystudovat. Vyplývá to především, ale nejen z výzkumů Daniela Prokopa.
3) Lidé s vysokoškolským vzděláním mají v průměru vyšší příjmy. To můžeme vyčíst ze statistik ČSÚ. Nejspíše si tedy můžeme dovolit soudit, že absolvování vysoké školy obecně otevírá dveře k vyšší výplatě.
4) Bavíme se bohužel stejně jen teoreticky, protože politická vůle zavést školné prostě chybí a pravděpodobně v dohledné budoucnosti chybět bude.
Školné v podstatě může fungovat dvěma způsoby. Buď musíte celou částku zaplatit škole okamžitě a pokud nemáte, půjčte si v bance – to je typický model v USA. Nebo, zjednodušeně řečeno, za vás školné zaplatí stát, kterému pak tyto peníze za určitých okolností splácíte – podobně to funguje v Británii.
O první divoce kapitalistické variantě se v Česku reálně vůbec nedá uvažovat a nedělá to ani NERV.
Druhá varianta „odloženého školného“, tedy to, co je předmětem zmiňovaného návrhu a co považuji za dobrý nápad hodný zamyšlení a podpory, naopak může v sociálním státě fungovat. Možná i mnohem lépe než školství „zadarmo“.
To proto, že „zadarmo“ samozřejmě není zadarmo. Kvalitní vysoké školství se z něčeho zaplatit musí. V současné době tvoří drtivou většinu rozpočtu vysokých škol příspěvky od státu. Ať přímé, nebo v podobě grantů, případně ještě prostředky z vlastních rezerv (a asi nemusím říkat, jak nerady na ně vysoké školy sahají). Přímé platby od studentů (například poplatky za delší studium) školy opravdu neuživí. Například Univerzita Karlova z nich financuje fakultní stipendijní fondy.
Rozhodně nechci jako někteří jiní bít na poplach, že kvalita českých vysokých škol se prudce snižuje. Ano, některé žebříčky skutečně naše univerzity umisťují na nižší příčky než v předchozích letech (v Šanghajském žebříčku třeba Univerzita Karlova poprvé klesla do čtvrté stovky), na druhé straně výpovědní hodnota uniformních žebříčků je sporná.
Nízká stipendia a mizerné platy pro mladé vědce ale způsobují, že se potenciálně skvělí vysokoškolští pedagogové a akademici uchylují jinam. Tím se křivka změny kvality našich univerzit bohužel vychyluje špatným směrem.
Jen tak mimochodem jeden zjednodušený příklad současného stavu. Aktuálně připravovaná novelizace doktorského studia zajistí zvýšení stipendií doktorandů na 1,2násobek minimální mzdy, tedy nějakých 20 tisíc korun. Jenže to se promítne až na účtech těch, kteří studium začnou (nejspíš) v roce 2024. Vysoké školy budou mít možnost dorovnat tuto částku i kandidátům studujícím doktorát od roku 2023, nicméně ze svých rozpočtů. A na to podle některých rektorů školy prostě nebudou mít peníze.
A tak přirozeně vyvstává otázka – pokud se tedy shodujeme, že s touto situací chceme něco dělat, kdo to zaplatí? Často čtu o tom, že když se vrátíme k „superhrubé mzdě“, získáme 100 miliard, ze kterých můžeme dofinancovat terciární vzdělávání.
Nejsem ekonom, ale připomínám, že za časů superhrubé mzdy se do univerzit nijak překotně neinvestovalo, a bojím se, že po případném návratu k vyšším daním by se opět našly priority jinde. Ostatně školství není zrovna sexy billboardové téma, tím méně to vysoké.
Je ale třeba říct ještě druhou věc. Že takový plán, tedy více peněz pro vysoké školy z vyšších daní, je vlastně nespravedlivý – nebo by aspoň z levicových pohledů měl být. Jak jsme si stanovili v tezi 3, vysokoškoláci obecně vydělávají víc. Proč by tedy měli ti, kteří mají mnohem menší šanci dostat své děti na vysokou školu (teze 2), platit ze svých daní chod univerzit úplně stejně jako ti, kteří se díky nim budou mít v budoucnu lépe?
Myšlenka odloženého školného pro lidi, kteří budou vydělávat víc než nějaký násobek průměrné mzdy (klidně tomu říkejme třeba „daň ze zbohatnutí díky vzdělání“), stojí za úvahu. Můžeme se díky ní dostat k systému, který bude na jednu stranu respektovat, že nic není zadarmo, ale zároveň dokáže být poměrně sociálně citlivý. Z peněz vybraných na školném by se například mohly dále plnit stipendijní fondy pro studenty se slabším socioekonomickým zázemím, udržovat ceny pokojů na kolejích v únosných mezích a podobně.
Nakonec se nabízí otázka, zda se společenské nůžky nakonec více neotevřou kvůli tomu, že budou univerzity v Česku poskytovat jen průměrné vzdělání, zatímco bohatí si zaplatí špičkové zahraniční univerzity.
Jenže po všech těchto úvahách a argumentech se opět vracíme k tezi 4. Školné je zakázané slovíčko zatížené představami zadlužených absolventů z Ameriky. Je fér držet takovou představu v paměti jako memento, že se žádný systém nesmí zvrhnout. Ale je škoda jenom kvůli tomu odmítat racionální návrh NERV.
Za správných okolností totiž může být školné výhra pro všechny strany.
