Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Po skončení sobotní protivládní demonstrace na Václavském náměstí se část demonstrantů snažila vniknout do Národního muzea a strhnout z něj ukrajinskou vlajku. Nejviditelnějším mezi radikály se stal děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík, který se pak ovšem vymlouval, že „šel jen okolo“.
To už bylo přes čáru i pro rektora Vysoké školy ekonomické Petra Dvořáka, který doposud Ševčíkovy výstřelky toleroval. V pondělí mu vytkl, že poškozuje zájmy školy, a vyzval ho k rezignaci. Docent-provokatér ji zváží. Pokud Ševčík uvažuje o politické kariéře, pak se mu role vyhozené oběti na dezinformační scéně vyloženě hodí jako skvělý start.
Mohli bychom tady dlouze vypočítávat důvody, proč se docent Ševčík nikdy neměl stát děkanem kdysi prestižní fakulty. V tištěných novinách by se to nevešlo ani na všechny stránky, na neomezeném internetu nebudeme zbytečně plýtvat drahými daty.
Takže opravdu jen to základní. Nechme stranou morální integritu bývalého komunisty a polistopadového fanatického zastánce co nejliberálnější transformace. Když nepočítáme cenu Institutu Václava Klause za oddanost, Ševčík rozhodně nepatří k uznávaným ekonomickým hvězdám s vědeckými publikacemi v zahraničí nebo inspirativními myšlenkami.
Nemá ani předpoklady dobrého lídra. Vždyť z fakulty jako diktátor postupně vyštval řadu svých oponentů. Nejen Národohospodářské fakultě, ale celé VŠE dělá ostudu svými proruskými názory, politickou agitací ve prospěch Trikolory nebo opakovanou účastí na protivládních demonstracích spojených s dezinformační scénou.
Od člověka z univerzitní scény zkrátka nečekáte, že bude šířit bludy a ještě při tom mluvit sprostě. Od děkana Národohospodářské fakulty spíše čekáme například podrobnou ekonomickou analýzu, co Fialova vláda dělá dobře a co špatně.
Nikdo naopak nepředpokládá, že pan docent bude jako ve čtvrté cenové (omlouváme se všem poetickým hospůdkám) nadávat na premiéra, že je „hňup a probruselský lokaj, který musel jako malý smrad poslouchat výblitky Guye Verhofstadta a který, kdyby měl koule, tak mu dal alespoň slovně po hubě za jeho nehorázné řeči“.
Ale nechme Miroslava Ševčíka. On je jen výsledkem bídy a úpadku českého vysokého školství. Byť tím nejextrémnějším a nejviditelnějším. Univerzity jsou zabetonované, funkcionáři a vyučující tam až na čestné výjimky chtějí hlavně klid a pohodu. Na vině je extrémní autonomie, nezávislost na státu, kterou vysoké školy získaly po roce 1989.
Děkany do čela fakult volí akademické senáty, které jsou složeny z vyučujících a částečně studentů. Je to stejné, jako kdyby si zaměstnanci ve firmě volili manažery. Přirozeně lidé zvolí někoho, kdo po nich nebude chtít moc práce, nebude vyžadovat výsledky, bude spíše rovnostářský a se všemi kamarád. Hlavně nebude žádat změny, nebo dokonce volat po revoluci.
Rektoři jsou pak skoro bezmocní, když se chtějí nějakého děkana zbavit. Potýká se s tím nejen Petr Dvořák na VŠE. Bývalou rektorku brněnské Mendelovy univerzity Danuši Nerudovou to stálo hodně bodů v prezidentských volbách, když nedokázala odvolat děkana Provozně ekonomické fakulty, kde se obchodovalo s tituly. Neměla sílu, protože za děkanem stál akademický senát.
Nebo příklad z olomoucké Univerzity Palackého, kde si děkan Přírodovědecké fakulty opatřil e-mailový archiv předního českého chemika a data odmítá vrátit. Rektor ho opět nedokázal odvolat, tak aspoň univerzita na svého funkcionáře podala trestní oznámení.
Abychom si rozuměli. Vysoké školy mají, ba musí mít autonomii, pokud jde o vědecké bádání. Ale pokud jde o samotné fungování, není možné, aby byly zcela nezávislé na státu, který jim ročně posílá 30 miliard korun z daní.
Například vzývaná reforma školství není možná bez toho, aby se jako první změnily pedagogické fakulty. Ty však často návrhy z Ministerstva školství pyšně odmítají s tím, že ony vědí nejlíp, jak se to má dělat, a nic se měnit nebude. Podobně je stát bezzubý v prosazování svých představ i v jiných univerzitních oborech, ačkoli to celé platí. Je třeba nutné mít a financovat katedru japanologie hned na třech univerzitách, Karlově, Masarykově i Palackého? Už položení takové otázky je považované za nemístné vměšování do akademických svobod.
Výsledek vidíme i v mezinárodních srovnáních, kde se české univerzity propadají. Jak by také ne. Je to svět sám pro sebe, uzavřený tomu vnějšímu. Popsaný způsob vnitřního řízení logicky brání rozvoji. Mnohé fakulty v různých oborech často vyučují postupy, které se v praxi už dvacet let nepoužívají. Skripta ovšem psali zasloužilí funkcionáři.
Obrovskou uzavřenost vysokých škol dokladuje i skutečnost, že rektory a děkany se stávají výhradně lidé zevnitř, kteří tam jsou od studentských let. Říká se tomu akademický inbreeding a jeho míra je v Česku vysoká, což brání jakýmkoliv novotám a rozvoji. Příznačné je, že statistikami o míře inbreedingu se žádná škola nechlubí a tento problém neřeší.
Změní se to? Dokáže někdo přetlačit pyšný univerzitní svět? Předsedou vlády je Petr Fiala, který byl sedm let rektorem Masarykovy univerzity v Brně, a tak tohle všechno ví. Ví, že vysoké školství potřebuje reformu, pokud se nemá stát legračním skanzenem. Sám se kdysi svěřil, že akademická půda plná intrik pro něho byla skvělou průpravou pro vstup do politiky.
A také ví, jak podobné snahy dopadly před deseti lety za Nečasovy vlády. Ta navrhovala omezit autonomii vysokých škol a změnit systém jejich řízení. Strhl se ohromný odpor. Třeba z oken Právnické fakulty Univerzity Karlovy létaly melouny: Neberte nám naše svobody a o to, co tady děláme, se nestarejte! Dnes se tím premiér Fiala nechce zabývat možná i proto, že moc dobře z vlastní zkušenosti ví, jak třaskavá věc to je. Nepříjemnosti ze strany vysokoškolské politické reprezentace jsou tím posledním, co teď potřebuje.
Premiér není jediný, komu se do toho nechce. Ministr školství Vladimír Balaš na potřebné změny nemá sílu ani zájem. Jak trefně poznamenal ekonom Daniel Münich, expert na reformy a strategie v oblasti vzdělávání, problém se zamrznutými univerzitami celou politickou reprezentaci - zleva doprava - vlastně vůbec nezajímá.
Přitom o slabých místech veřejných vysokých škol už vyšla celá řada ministerských studií. Třeba Bílá kniha z roku 2009 označuje jako hlavní hrozbu ztrátu konkurenceschopnosti terciárního vzdělávání s dopady na konkurenceschopnost celé ekonomiky, pokud se něco nezmění. Dnes vidíme, že to nebylo strašení, ale realistická předpověď budoucího vývoje.
Naše vysoké školství evidentně potřebuje ještě nějakou tu ostudu s několika dalšími Ševčíky, aby před vlastní pohodlností svolilo k nějaké reformě.
