Komentář: Rovné mzdy? Až se muži naučí plakat

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Narodila jsem se v roce 1995. Rodiče mě naučili uvařit si, uklidit si, vyprat si. Taky mě naučili, co znamená která výstražná kontrolka na palubní desce auta, jak si vyměnit rezervu. Vysvětlili mi, že si mám číst všechno, co podepisuju, zejména pracovní, úvěrové a pojistné smlouvy. Řekli mi, že od nich dostanu vzdělání, a jak se se světem popasuju, to už bude na mně.

Jinými slovy, rodiče mě vychovali tak, abych jako samostatný člověk přežila v České republice jedenadvacátého století.

Takto nadaná praktickými dovednostmi, vysokoškolským vzděláním a skálopevným přesvědčením, že v životě budu mít všechno, co si dovedu sama urvat, jsem vykročila do dospělosti.

To znamená: do světa České republiky jednadvacátého století, v níž dostávají muži za stejnou práci průměrně o deset procent vyšší mzdy než ženy.

A současně do světa České republiky jednadvacátého století, v níž muži páchají sebevraždu čtyřikrát častěji než ženy.

Do doby, kdy jsem se narodila, vyspěla a kdy píšu tento článek, udělaly generace žen přede mnou obrovský pokrok. Z hospodyň, matek, žen v domácnosti, subjektů práv jsou z nás plnohodnotné rovnoprávné občanky a členky společnosti (nebo alespoň před zákonem ano).

S trochou nadsázky lze víceméně říct, že „hrubá stavba“ naší rovnoprávnosti je v zásadě hotová. Společnost se shodla, že máme mít právo volit, máme mít právo vlastnit majetek a libovolně s ním disponovat, rozhodovat samostatně o sobě a svém těle, že zkrátka smíme vše, co smí a směl muž.

Feminismus v kontextu západní civilizace z mého úhlu pohledu znamená nyní zejména boj o to, abychom i v realitě byly tak rovné mužům, jako jim jsme rovné na papíře.

Jednou z těch největších kaněk na vysvědčení rovnoprávnosti je přetrvávající, hanebně velký rozdíl v odměňování.

I na tomto poli boj žen trvá. Motivujeme ženy, aby pronikaly do oborů, v nichž dominují muži, hledáme způsoby, jak eliminovat dopady mateřství na kariéru, a rozdělujeme tučné pokuty za jakoukoli genderovou diskriminaci v zaměstnávání.

Zkrátka: ženy dělají, co mohou.

Bohužel boj o rovné mzdy není v první řadě bojem žen. Teď jde totiž hlavně boj mužů.

Jedním z důvodů, proč u nás rozdíl v odměňování přetrvává, jsou důvody na straně zaměstnaných žen a mužů. Muži si častěji říkají zaměstnavatelům, že chtějí přidáno. Svoji práci hodnotí výše a žádají za ni vyšší peníze oproti ženám, které mají tendence si o přidání říkat spíše řidčeji a spíše nižší cifry.

Mentalitu západní společnosti vyjádřil skvěle Chris Rock, když řekl, že ženy, děti a psi jsou milováni bezpodmínečně, zatímco muže milujeme až tehdy, když jsou něčím užiteční.

A kde jinde by měli být užiteční než ve své hýčkané, zastaralé a pomalu selhávající roli živitele rodiny? Zatímco ženy sváděly boje na poli emancipace, aby si vymohly právo sebeidentifikace, muži seděli, nechali dějiny plynout a na vlastním systému hodnot nezměnili absolutně nic.

Žena určuje v dnešní společnosti svou hodnotu sama. Má před sebou tolik cest, kolik se jí zamane – ač některé jsou stále trnitější než jiné. Když se ženě daří v libovolném oboru, který ona považuje za důležitý, společnost ji ocení. Když se jí dobře dařit nebude, ví žena, že není hanba říct si o pomoc. Mívá kamarádky, s nimiž umí sdílet dobré i špatné. Může si sednout a vyplakat se, ať sama, nebo na cizím rameni. Kariéra ženy je jen jednou z mnoha vrstev barevných životů, které žijeme – a díky Bohu za to!

Mužům se do našeho barevného a vrstevnatého světa ale dostat pořád nepodařilo. Žijí ve světe černobíle bipolárním, přesvědčením svým (a přesvědčením naším?).

Jediným měřítkem mužské sebehodnoty je užitečnost.

A vzhledem k tomu, že už z drtivé většiny není potřeba zabíjet mamuty, držet potulné lapky od oppida dál nebo vlastnoručně hrabat zemljanky, redukuje se celý koncept užitečnosti na jediný aspekt.

Finanční.

Muž, který neumí vydělat, v očích společnost selhal. Žádnou hodnotu nemá, je k ničemu, nic si nezaslouží. Muž, který vydělat umí, je vítěz, bude mít partnerku, rodinu, bude za to milován.

Když muže něco trápí, zatlačí slzu, aby ji nikdo neviděl, protože je chlapák a nikdy nepláče. Svěřovat se, vyhledat pomoc, když je mu psychicky zle? Muži to neumí – říkají studie.

Zatímco žena má tisíc cest, na nichž může uspět, muž má jen jednu cestu, a na ní nesmí selhat. A selže-li, nikdo tu pro něj nebude – alespoň v jeho hlavě. Svoje trápení řeší tak, že je vytěsňuje, upozaďuje a nemluví o nich, dokud jich jednoho dne není na něj moc. A když se to stane, tak se (čtyřikrát častěji než žena) zabije.

Boj o rovnost odměňování nemůžeme úplně vyhrát, dokud nevyhrajeme boj nad mužským pocitem, že láska je tu pro ně jen za odměnu.

Dokud muži nebudou schopni uvidět, že jsou v první řadě jen lidé, kteří mají dobré a špatné dny, talenty a zlozvyky, zájmy a přátele; že svět zajímají už jen proto, že jsou, a že jejich selhání jsou přirozená; že ani pro ně není hanba si říci o pomoc a dostanou ji se soucitem a tolik, kolik potřebují; bude boj o rovnost odměňování pořád jen závodištěm, kde půl koní závodí kvůli blyštivé trofeji a polovina, aby je nezastřelili hned za finální čarou. Pokud běžíte ve strachu o vlastní život, dá se čekat, že budete vyhrávat – ale za jakou cenu? Vím, opakuju se. Za cenu čtyřikrát vyšší sebevražednosti.

Jsem si vědoma, že netroškařím, nebavím se o malých změnách, ale o celospolečenském obratu v přístupu k mužům. Ženy budou muset jako normu akceptovat, že jejich muž vydělává méně než ony, a muži budou muset být schopni přijmout, že jejich partnerka vydělává víc – a necítit se u toho méněcenně (a nevolat po vzoru dvora kněžny Libuše– Hanba mužům, kterým žena vládne!) .

Bavím se o stavu, kdy se podstatná část odpovědnosti za zabezpečení sebe i rodiny (ať současné či jednou uvažované) už v očekávání společnosti přelije na ženy. To je cena za rovné odměňování. Je to ale cena, která je fér.

Dovolte mi dodat: ano, toto není všelék, faktorů ovlivňujících rozdíly v odměňování je mnohem víc. Pracujme na jejich odstranění, redukujme v mezidobí všechny další, u kterých to zvládneme. Jen říkám – nezapomínejme na tento. Nezapomínejme na naše nemilované muže.

Až pro muže nebude hanba zavolat nejlepšímu kamarádovi, aby se vyplakal, až první otázka na prvním rande směrem k muži bude „co tě baví?“ a ne „jako co pracuješ?“, a až se podíl mužských sebevražd smrskne na čtvrtinu, pobavme se znovu o tom, co mužské psychické zdraví udělalo s rozdílem v odměňování.

A hlavně – co mužské psychické zdraví udělalo s muži.