Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
S blížícím se ročním výročím tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se v médiích množí články související s událostí a s jednotlivými oběťmi – těmi, kdo útok nepřežili. Pozornost je logicky nejvíce zaměřená na pozůstalé rodiny, z nichž některé jsou ochotné ukázat veřejnosti, jak se vypořádávají se svou ztrátou. Jak se ovšem s útokem vyrovnává fakulta a její studenti? Je možné říct, že se po roce život vrátil do starých kolejí?
Vzpomínám, jak jsem ve čtvrtek 21. prosince večer obepisovala své studenty, s nimiž jsem ten den dopoledne měla seminář, zda jsou všichni v pořádku. Někteří z nich byli na fakultě přítomni i v době střelby, a pár z nich mi odpovědělo, že si vůbec nedovedou představit, že se na to místo budou muset vrátit. Z každé zprávy, i od těch, kteří ten den ani nebyli v Praze, čišely obavy a strach, co bude dál. Sama jsem si nebyla jistá, jaké to pro mě bude – vstoupit do té budovy, do toho patra, do těch místností. Tím spíše, že se mě událost přímo dotkla, ačkoliv jsem sama v té době již na fakultě nebyla. Jednou z obětí se stala má kolegyně a kamarádka – kolik stovek studentů může říct to samé!
Ale život jde dál. Nejprve se v omezeném režimu otevřela část fakulty a byla obnovena výuka pro ty, kdo chtěli přijít. Nebylo to povinné. Studenti dostali prostor a čas se trochu vzpamatovat a přístup vedení fakulty byl neskutečně vstřícný. Vlna solidarity i nabídka možností, jak se s událostmi postupně vyrovnat, byly ohromné, ať už šlo o odbornou pomoc, nebo neformální volnočasové aktivity.
Můj první pocit, když jsem do znovuotevřené budovy vkročila, byl trochu zvláštní. Ale člověk se snaží soustředit na práci, znovu vidí tváře studentů – i těch, kteří se ukrývali v zamčených učebnách – a brzy už mu to ani nepřijde. Je rád, že na chodbách potká terapeutického poníka nebo psy, u kterých se na okamžik zastaví, ale jinak se věnuje přednášení nebo studiu a snaží se žít přítomností.
Pro ty, kteří chtěli zavzpomínat, byla část nejvíce postiženého čtvrtého patra po svém zpřístupnění přeměněna na pietní místo připomínající oběti střelby. Každý mohl přijít, zanechat svou vlastní vzpomínku nebo si přečíst slova ostatních.
Nakonec bylo i toto pietního místo zredukováno. Namísto celého křídla, které původně zaujímalo, bude nyní tragickou událost připomínat jedna místnost – ta, kde přišlo o život nejvíce našich kolegů.
Postupně se všechno vrací do normálu.
Na podzim nastoupili noví posluchači filozofických oborů, kterých se loňské prosincové události osobně nedotkly. Mnoho jejich starších kolegů se vrátilo do běžného režimu a výuka probíhá jako dříve. Určité obavy však přetrvávají. Vedení fakulty proto umožnilo během prosincových týdnů alternativní formy výuky, ať už online, nebo v podobě setkávání, exkurzí či praxí mimo budovu fakulty. Posílilo také bezpečnostní opatření, jejichž množství – nebo spíše nedostatek – se stalo terčem kritiky. Že ale nově nastavené bezpečnostní mechanismy, které nejsou na první pohled patrné, skutečně fungují, ověřil incident, ke kterému došlo 29. listopadu. Byl sice pouze verbální, ale přesto znovu vyvolal nepříjemné pocity a oživil vzpomínky.
I proto oceňuji, že fakulta svým studentům a zaměstnancům nejen bezprostředně po loňské události, ale během celého roku a od začátku prosince o to intenzivněji, čím víc se výročí přiblížilo, nabízí možnost podpůrných setkání, psychologických sezení a další pomoci.
Nic už totiž nebude tak jako dřív. Potrvá ještě dlouhé roky, než se osazenstvo promění natolik, že mezi studenty už nebudou ti, kteří události zažili a kterých se ztráta kolegů a přátel přímo dotkla.
Rok poté je to pro mnohé z nás stále velmi živé. Zůstávají mezi námi i tací, pro které je to natolik bolestné téma, že se do běžného života a budovy filozofické fakulty stále nedokážou vrátit. A to i přesto, že navenek se zdá, že fakulta je stejná jako před 21. prosincem 2023.
Všichni bychom si přáli, aby to tak bylo. Všem bych nám to upřímně přála.
