Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Novoroční zpráva o tom, že „všechny důchody se zvyšují“ a „všichni příjemci si přilepší“, byla záhy upřesněna praxí. Směrem dolů.
Pravidelná valorizace důchodů samozřejmě zůstává v platnosti – na to je zákon a nařízení vlády. Podle výpočtu průměrná starobní penze vzrostla o 358 korun měsíčně. Na papíře. Kdežto „v peněžence“, ale o co jiného nakonec jde, nevzrostla „všem“. Ti, kdo dostávají důchod v hotovosti, si v průměru přilepší jen o 315 korun, protože pošta zdražila poukázky typu B. Více než dvojnásobně.
Za seniory, kterým byl důchod přiznán před rokem 2010, hradí poplatek stát. Zdražení se tak dotkne důchodců zhruba mladších 80 let, kterých je ale i mezi těmi „hotovostními“ většina. Z valorizace jim stát, respektive státní Česká pošta, uloupne pětistovku ročně.
Kdyby za ně složenku poště zaplatil erár – vlastně by šlo o přesun peněz z jedné jeho kapsy do druhé –, přišlo by ho to na mnoho milionů. Vzhledem k tomu, že na důchody jde za rok z rozpočtu 700 miliard, byly by to pořád drobné.
Pošta argumentuje tím, že „své služby nemůže nabízet pod náklady“. „Jsem rád, že k dohodě došlo a že dostaneme zaplaceny peníze, které nám dle poskytované služby ekonomicky náleží,“ řekl ředitel sdílených služeb České pošty Ondřej Škorpil. Dohodu, o které mluví, odsouhlasily Ministerstvo vnitra a Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Výsledek ale působí jako parodie na heslo „řídit stát jako firmu“. V tomto případě státní firmu, ale i ta správně sleduje své vlastní ekonomické zájmy.
Kdežto zájmem důchodců je, aby nejen na papíře dostali přidáno všichni rovnocenně, ať už převodem na účet, nebo složenkou. Protože to je – a teď pozor, na tomto místě stát jako firmu řídit přestáváme – spravedlivé.
A zájmem státu jsou zase občané, kteří jeho služby, podložené společenskou smlouvou, zákony a v neposlední řadě zaplaceným důchodovým pojištěním, vnímají jako rovné a spravedlivé.
Že by k takovému pocitu přispívalo dělení důchodců na bezhotovostní a hotovostní skupinu, to se říct opravdu nedá. Za tu druhou by měl stát složenku zaplatit, a to všem. Jednoduše proto, „že by ho neubylo“, jak výstižně říká Jan Vobořil z neziskovky Iuridicum Remedium.
Přízemněji uvažující politici by mohli objevit i motiv „spokojenější důchodce – nejen u voleb k nezaplacení“. Poštovní zdražení o 43 korun měsíčně sice ani pro chudé neznamená závratnou sumu – ale přinejmenším nemilou zprávou nebo malým zklamáním je pro každého, koho se týká.
Celá záležitost obrací pozornost také k tématu digitální propasti. K nebezpečí, že odvrácenou stranou její digitalizace může být zanedbávání potřeb těch, kdo digitální nejsou.
Lidé, kteří nejen nechatují s umělou inteligencí a neplatí kryptem, ale ani nemají účet v bance a mobil, byli, jsou a budou. Jejich soukromé důvody stát nemusí zkoumat, stačí, když vážně vezme na vědomí jejich existenci.
Což může – a měl by – udělat bez ohledu na to, jestli se v Listině základních práv a svobod objeví právo na bytí off-line a na používání hotovosti, jak navrhuje skupina senátorů a senátorek. Respektive problémy typu důchody složenkou nevyřeší ústavní právo, ale citlivý a předvídavý přístup, který pochopitelně nikdo nikomu nezakazuje.
Posílání důchodů složenkou není žádný symbol kulturní války o svátost hotovosti. Senátoři (například Zdeněk Hraba z ODS) pojímají svou iniciativu jako politický zápas o svobodnou společnost – ale to řešení praktických problémů, a hotovostní důchody přesně takovým jsou, spíš zamlžuje, než přibližuje.
Potřeby lidí z off-line menšiny, na které je zapotřebí dbát, jsou různorodé a mění je technologický i společenský vývoj. I proto, aby se na ně dalo dobře reagovat, je lepší neříkat jim „práva“ a nedávat je do ústavy.
