Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dosud nikdy nezpochybnili ministři kabinetu Petra Fialy svůj vládní program tolik jako ve sporech o mzdové tarify zaměstnanců veřejné správy, které mají platit od letošního září.
Příslušné nařízení, podle kterého se mají tarify zvýšit o sedm nebo deset procent, navrhl ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL). Až na tři výjimky s ním souhlasí všichni jeho ministerští kolegové, nemluvě o šéfech dalších státních institucí, sdružení starostů či hejtmanech.
Všichni vesměs doporučili, ať se zvolí dražší varianta, tedy navýšení tarifů o deset procent. Důležitější však byla rovněž široce sdílená připomínka, podle níž zrovna v jejich kapitolách opravdu nejsou na navýšení platů peníze. Proto by jim měl ministr financí Zbyněk Stanjura poslat potřebnou částku v celkové výši nejméně 6,5 miliardy korun na čtyři měsíce. Ale raději více, aby o desetinu nevyrostly jen tarify, ale platy jako celek.
K trojici ministrů za ODS, která nesouhlasí, logicky patří šéf financí Stanjura. Ten přišel s nejdůležitějším sdělením, které se dostalo i na veřejnost. Zvýšit tarify není možné, „protože v současné době je stav vládní rozpočtové rezervy v podstatě vyčerpán“.
Tím ministr upozornil, že není třeba ztrácet nervy až při sestavování rozpočtu na příští rok, protože krajně napjatá je už bilance rozpočtu na letošní rok 2024. Potvrdil tím, co ukázala čísla o plnění rozpočtu koncem července. Schodek už dosáhl 192 miliard korun, tedy částky o 22 miliard nižší než loni v červenci. Na konci roku by měl být deficit proti loňsku nižší o 37 miliard, ovšem mezitím nastanou potíže s příjmy.
Ministr Stanjura nemůže tentokrát počítat s výnosy z windfall tax ani s mimořádnou dividendou ČEZ, které koncem minulého roku zajistily mimořádných 75 miliard. Ani jiné příjmové položky neslibují žádné příjemné překvapení. Proto bude nutné omezit výdaje, případně je přesunout na příští rok.
To všechno ministři samozřejmě vědí, přesto žádají peníze navíc. Pokud se pokusí přehlasovat Stanjuru, pak tím potvrdí, že před volbami je už přestala zajímat první priorita vládního programu: „Chceme stát, který nežije na dluh.“
Teoreticky je ještě možné diskutovat o tom, jestli se zaměstnanci státu bez navýšení platů před koncem roku neobejdou. V materiálech ministra Jurečky i připomínkách jeho kolegů lze objevit důmyslné výpočty, jak se během inflačního období mzdy ve veřejném sektoru reálně snížily a jak státní správa „ztrácí konkurenceschopnost na trhu práce“.
Tyto argumenty však připomínají práci běžných lobbistů, kteří obvykle chtějí zakrýt skutečný stav věcí. V hlavních oborech veřejné správy – tedy v administrativě, obraně, bezpečnosti, zdravotnických, sociálních a vzdělávacích službách – byly podle ČSÚ hrubé mzdy počátkem letošního roku o čtyři procenta vyšší než v roce 2018. Přitom po daňových škrtech spojených se zrušením superhrubé mzdy vyrostl čistý plat o dalších sedm procent.
O tom, že to je příznivější bilance než ve zbytku ekonomiky, svědčí také fakt, že letos dosáhl počet zaměstnanců placených z veřejných rozpočtů 983 tisíc. To je o 101 tisíc víc než před šesti lety. (Nutno upozornit, že Jurečkův návrh se týká cca 400 tisíc zaměstnanců, ostatní vyjednávají o mzdách separátně.) Konkurenceschopnost na trhu práce, zdá se, ohrožena není.
O akademickou debatu však nejde. Podstatná je otázka, jak vláda i premiér Fiala obstojí v osudovém okamžiku, kdy je vlivná lobby nutí, aby zapomněli na své předvolební sliby i dosavadní rétoriku. A aby prostě uvolnili zámek státní pokladny, ať si z ní každá zájmová skupina vezme, co potřebuje.