Článek
Ministerstvo školství a jeho panely odborníků zase jednou připravují reformu školství. Konkrétně revizi rámcových vzdělávacích programů, které nahradily klasické osnovy. Zjednodušeně řečeno jde o to, aby se výuka na školách zmodernizovala a děti se neučily zbytečnosti.
Je to diskuze, která se vede dlouhá léta. Minimálně od zavedení rámcových vzdělávacích programů v roce 2004. To je typický znak řízení českého školství: už krátce po zavedení se novinka stává předmětem opakovaných reforem.
Proti modernizaci výuky a osvobození žáků od zbytečného memorování nepotřebných faktů nelze na první pohled nic namítat. V praxi je to ale složitější. Ukazuje to spor o hudební a výtvarnou výchovu.
Modernizace? A kdo to bude učit?
Ministerští panelisté navrhli, aby se dosud základní předměty hudební a výtvarná výchova spojily s předměty dosud doplňkovými a aby vznikl nový komplexní „kulturní předmět“. Kromě „hudebky“ a „výtvarky“ by zahrnoval také film, tanec a divadlo.
Přesně v duchu reformy: zmodernizovaná výuka by měla žákům ukázat, že umění a kultura se vyvíjejí, mění, že to není po staletí stále ta samá klasika. Tak proč by si děti kromě nakreslení zátiší nemohly třeba také střihnout nějaké video nebo namixovat hudbu?
Ale pozor! Zastánci konzervativního pojetí návrh ostře kritizují. Hovoří o „bezkoncepčnosti“, „šoku“, „nekonsenzuálním zvratu“ a „chaosu“. Mluví také o nutnosti „kontinuity výuky“, což je v rámci přípravy reformy nadmíru užitečný argument.
„Oni zase něco vymysleli“
A kritici poukazují i na jednu velmi podstatnou věc: učitelé nejsou na tuhle změnu připraveni. A ani pedagogické fakulty ty novinky neučí a nemají v plánu učit.
Je to typický začarovaný kruh pokusů o reformu českého školství. Odborníci navrhnou modernizaci. Učitelé odpovědí, že to ale nebude mít kdo učit. A fakulty potvrdí, že to nebude mít kdo učit.
Neboli reformátoři se nedočkají reakce: „Aha, modernizace, ale to my úplně neumíme. Tak to je nejvyšší čas se něco nového naučit. Je nejvyšší čas upravit naše výukové plány.“
Převažující reakce je už po desetiletí standardní: „Oni si zase něco vymysleli, školám nerozumějí, nikdy neučili a budou nás poučovat, jak to máme dělat.“ A o tuto reakci se reformy tříští. A že jich už bylo. Bílá kniha z roku 2002, víceletá gymnázia, státní maturita, Strategie 2020+, aktuální východisko změn Strategie 2030+…
Reformy a nedůvěra
Ale reformy se netříští jen proto, že mezi učiteli mají stále převahu konzervativci. Selhávají i proto, že reakce konzervativních učitelů je alespoň zčásti oprávněná. Řízení českého školství je po listopadu 1989 opravdu nadmíru nekoncepční. Vystřídalo se tu už 20 ministrů školství.
„Nejhorší na tom bylo, že jeden ministr to chtěl tak a druhý jinak. A na školách se vytvářel pocit, že změny nemusí brát vážně, protože to za chvíli bude zase jinak. Oprávněný pocit,“ řekla nedávno Seznam Zprávám dlouholetá učitelka a ředitelka ZŠ Hana Vellánová.
Vellánová patří k zastáncům modernizace a reforem. Zároveň ale vidí realitu škol – učitelé jsou mnohdy bezradní, rychlost změn a jejich zvraty je dezorientují a především jim nikdo nepomůže. Z ředitelů se stali správci budov a papírů. A odborníci zpravidla končí tím, že zformulují teoretická východiska.
Ostatně: V průběhu aktuální reformy máme už třetího ministra školství. Na začátku byl Robert Plaga, vystřídal ho Petr Gazdík a nyní úřaduje Vladimír Balaš. Vladimír Balaš je právník, byl děkanem na plzeňských právech i ředitelem akademického Ústavu státu a práva. Jeho kritici tvrdí, že o základních školách neví nic.
Nadšení střídá skepse
A tak se stále točíme v začarovaném kruhu. Proměnu klasických osnov na rámcové vzdělávací programy provází dlouhodobě nedůvěra velké části učitelů. Na první pohled ta změna nemá chybu: konec svázanosti ministerskou metodickou příručkou, která téměř slovo od slova určovala, co a jak učit. Možnost učit po svém, volit vlastní témata a metody…
Ano, ale jak na to? Navíc v záplavě nových učebnic? Učitelé začali zjišťovat, že na novou situaci nejsou připraveni. A nadšení vystřídala bezradnost. A skepse. A u mnohých pocit, že staré osnovy byly lepší, protože to byl alespoň nějaký pevný rámec, který se každou chvíli neměnil.
Každá další reforma rámcových vzdělávacích programů tak u mnoha učitelů naráží na přesvědčení, že se tu reformuje něco, co je od začátku špatně.
A to se reformuje špatně.
