Komentář: Radikální varování. Proč se zabil liberecký workoholik

Karóši.

Dosud jsme si tyhle příběhy spojovali s Japonskem. Sem tam i k nám doputuje zpráva o chlapíkovi - workoholikovi, přepracovaném tak, že zdevastovaný stresem zemře ve třiceti za počítačem na infarkt nebo mrtvici. Případně skočí ze střechy „svého“ korporátu, když už zkrátka nemůže dál.

V Tokiu pro tyhle tragédie mají speciální termín: karóši.

Nyní jsme s touto zkušeností konfrontováni bolestně zblízka. Dvaatřicetiletý vedoucí oddělení cestovního ruchu Libereckého kraje Jakub Šeps sepsal výpověď člověka nemocného workoholismem. Aby se následně, evidentně po důkladném a dlouhém rozvažování, nikoliv v afektu, zabil.

Šeps i jeho rodina si přejí, aby jeho slova zněla prostorem. Aby otevřela téma, s nímž nejsme zvyklí se v tak radikální podobě potýkat. Obsáhlý dopis, který po sobě zesnulý zanechal, je současně obžalobou fungování samosprávy. Přesněji řečeno jejího, doufejme, úzkého výseku, abychom hloupě negeneralizovali.

Liberecký úředník před smrtí kromě jiného napsal: „Jsem kluk zamilovaný do cestování, objevování – nových zemí, chutí, vůní, lidí, řečí, informací a vlastně skoro všech krás, co svět nabízí. Oficiálně mladý státní úředník, který si svým workoholismem zničil zdraví a skončil. (….) Také muž, který měl velký smysl pro spravedlnost (a bytostně nesnášel opak), pravdomluvnost (což bylo často na škodu) a nebojící projevit své city (ano, i muži brečí). Ale i přes to, že jsem nekradl a nepodváděl, tak jsem svůj život nezvládl a jsem na jeho konci.“

Na první z pěti stran svého vyznání pojednává své komplikované dětství, prosté přátel. Přesouvá se posléze do dospělosti. Zjevně i pod vlivem neblahé dětské zkušenosti upřel pozornost k práci. A dařilo se mu. Velmi. Byl nadšený. Maximálně spokojení snad byli i nadřízení.

Postupem času zjistil, že se mění – o vlastní vůli – v otroka. Vypětí v zaměstnání si, jak připouští, kompenzoval osamělým nočním pitím, mnohdy vydatným. Což se mohlo záhy zvrtnout. Alkohol patří k nejsilnějším depresantům. Večer na moment ukázní úzkost a nastolí bezvědomí blízké spánku. Ráno na nekonečně dlouhé hodiny otevírá vrata nejstrašlivějším smutkům a běsům.

Pomineme-li prchavé momenty štěstí workoholismem stiženého člověka, materiálně ze své závislosti na výkonu neměl kromě tristního tabulkového platu nic. Jak přiznává, za tři roky na krajském úřadě odpracoval 1177 hodin oficiálně zaevidovaných přesčasů. Skoro třicet kompletních pracovních týdnů. Neproplacených.

Denně, jak vypočítává v dopise na rozloučenou, odesílal sedm desítek e-mailů, a to včetně svátků a víkendů.

Tučným písmem zdůrazňuje: „Celé to vlastně bylo až nelidské, telefony neustále zvonily, e-maily průběžně cinkaly, lidé chodili na schůzky, kolegyně a kolegové měli otázky, kalendář se plnil řadou jednání různě po světě, do toho milion úkolů ke splnění, úředničina v podobě spousty tabulek, bodů do rady, objednávek, faktur, jednání a porad, které často k ničemu nevedly, ale které si vyžadovaly plné soustředění. No, nepřál bych to nikomu.“

Svůj workoholismus si prý zhruba poslední rok a půl uvědomoval. Ale jako nemálo lidí s psychickými trably nebyl ochoten a schopen s nimi cokoliv udělat. Míněno v rovině osobní.

Nadřízené, kteří se k věci s výjimkou hejtmana Martina Půty, zatím nevyjádřili, prý naopak systematicky žádal o navýšení stavu svého oddělení. Soustavně, konstatuje, upozorňoval na nemožnost zvládání množství práce v daném personálním nastavení. Jak trpce podotýká, neuspěl. Většinou byly - stýská si – jeho žádosti vymlčeny.

Vědom si neudržitelnosti profesionálního i osobního životního stylu, přemítá ve finálním vzkazu světu, omezoval zbytné úkony. Za což byl dosud vychvalovaný úředník údajně častován výtkami. Jakub Šeps dokonce používá termíny jako bossing a šikana.

Zlomilo ho, jak vyplývá z dopisu, když jeho politická nadřízená nedodržela slovo. Původně nastoupil na místo uvolněné kolegyní, jež odešla na rodičovskou. Opakovaně byl prý vzhledem ke svým výsledkům ubezpečován, že se po návratu jeho předchůdkyně nic nezmění. Že on, prvotřídní kádr, bude pokračovat. Což se nestalo.

Náhle v plné parádě uviděl žalostnost svého marného snažení. Vše obětoval poslání, jehož se nakonec – kvůli tabulkám – byl nucen vzdát. Marnost. Triumf byrokracie.

„Najednou jsem byl ke všemu naprosto apatický, jako bych ztratil veškerou radost ze života a s tím prakticky veškeré emoce. Spoustu lidí jsem svým následným chováním zklamal, ale už jsem nemohl dál fungovat podle očekávání… Často jsem ráno ležel v posteli a nechtěl se zvednout, protože jsem k tomu neviděl žádný důvod. Proč jít do práce? Proč se najíst? Všechno mi najednou bylo jedno.“

Existuje přesnější definice depresivní epizody? Těžko…

Jakub Šeps se ve finále ptá: „Jak bylo celé tohle možné? Jak to, že se nad mým workoholismem nikdo za celé roky nepozastavil? Co inspektorát práce? Jak to, že nezafungovaly interní mechanismy Krajského úřadu LK, který se chlubí tím, že je férový zaměstnavatel?“

Nelituje se ale přehnaně. Je si vědom svého nezdravého stavu. „Workoholismus není nikdy správnou možností. Vždycky je lepší se více věnovat svému zdraví, rodině, přátelům a koníčkům.“

Ostatně, řekněme si na rovinu, duševně vyrovnaný člověk – držící se tří osvědčených psychologických kotev, tedy rodiny, přátel a koníčků a, ano, práce – neuzavře svůj život kvůli soužení v zaměstnání.

Reakce nespočtu lidí, kteří s Jakubem Šepsem spolupracovali, svědčí nicméně přesvědčivě o tom, že za jeho smrtí stojí hlavně vnější faktory. Nešlo – a to se zdá být zřetelné – o člověka s predisponovanou duševní poruchou. O bytost osudově směřující k sebezkáze.

Ke všem byl milý, laskavý, ochotný, přátelský. Rozesmátý. Zevnitř neviditelně požíraný workoholismem.

„S Kubou a díky němu jsme natočili několik videí. Díky, Kubo, vždycky si tě budu pamatovat jako toho kluka s úsměvem, co k nám byl upřímnej, otevřenej a strašně milej! Díky ti,“ vysekl mu poklonu například Janek Rubeš, někdejší reportér Seznam Zpráv, influencer zabývající se turismem.

Věřme, že sebevražda Jakuba Šepse a její okolnosti budou řádně prošetřeny.

Významnější, než hledání případných spoluviníků, je však jeho mravní imperativ. Slova, do nichž kondenzuje podstatu svého poselství. „Je to zpověď, varování a apel na všeobecné zvolnění a zmírnění tlaku společnosti na výkon a úspěch.“

Co dodat.

Aktualizovali jsme o videorozhovor s Jakubem Šepsem.