Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Karel Havlíček, Pavel Tuleja či Miroslav Ševčík nejsou příčinami špatného fungování českých univerzit. Jsou to symptomy jejich institucionálního zakotvení z porevolučních let, které bylo vedeno dobrou motivací mít univerzity svobodné a autonomní – výsledkem je však nezřídka jejich uzamčení v režimu, který vykazuje extrémní setrvačnost a averzi vůči změnám.
Hlavní příčinou aktuálního stavu jsou pravidla vnitřní politiky akademických institucí.
Zdrojem moci na univerzitách jsou jednak studenti a jednak akademická obec, podobným dílem. Ti společně volí akademický senát, který je hlavním rozhodovacím orgánem univerzit a fakult. Senát pak volí děkana, který pak jmenuje další členy vedení fakulty a vědeckou radu. Univerzity jsou tedy fakticky „vlastněny“ svými zaměstnanci a klienty. Na rozdíl od jiných veřejných institucí zde ale daňový poplatník nemá téměř žádný hlas.
Jako u jiných demokratických voleb i při univerzitních volbách hraje zásadní roli středový volič, zde tedy fakticky průměrný akademik a průměrný student. Kdo chce ve volbách uspět, musí oslovit právě je. Složení a politika akademických senátů a vedení fakulty pak odráží zejména jejich preference, motivace a kompetence. A zde se nachází jádro pudla.
Preference průměrného studenta jsou nejednoznačné. Na první dobrou by se mohlo zdát, že jej bude zajímat nenáročné a zábavné studium. Studium je ale též přípravou na budoucí pracovní život, což studentům dává motivaci získat dobrou přípravu pro pracovní trh a právě to chtít i po své univerzitě. Na druhou stranu studenti vědí jen velmi málo o tom, jak mají akademické instituce správně fungovat a jak má studium vypadat, a současně vidí univerzity zejména jako vzdělávací instituce.
Druhá zásadní role univerzit, tedy rozvoj lidského poznání vědou a výzkumem a to, jak ji plní, bývá studentům v zásadě skryta, nebo přinejmenším není předmětem jejich přímého zájmu.
Motivace průměrného akademika mohou být ještě méně jednoznačné a budou se mezi jednotlivými institucemi významně lišit. Tam, kde se daří držet vysoký standard vědy a výzkumu, budou i průměrný akademik či akademička zapojeni do výzkumu mezinárodní kvality. Tato práce pro ně bude jediným zaměstnáním – jinak by ji nešlo vykonávat –, a budou tedy po své instituci chtít, aby pro ni vytvářela adekvátní podmínky.
Naopak na institucích, kde je akademický standard slabý, bude důležitou motivací akademického pracovníka, aby se to příliš neměnilo. Výrazné zlepšení akademického standardu by totiž jednak ohrožovalo jeho pozici – z průměrného by se stával podprůměrný – a také by zvyšovalo pracovní náročnost dané pozice a limitovalo jeho schopnost přivydělat si. Na akademicky slabších institucích jsou totiž typicky nižší platy a mnoho akademiků si musí zajistit živobytí dodatečnou výukou, prací v soukromém sektoru či podnikáním.
Začarovaný kruh dále dotváří u nás velice široce rozšířená praxe inbreedingu, tedy personální politiky, kdy jsou na akademické pozice přijímáni prakticky pouze jen absolventi dané instituce. Na mnoha akademických institucích tak naprostá většina akademických pracovníků působí už od maturity. A to samé pak logicky platí pro střední a vysoký management těchto institucí. Znalost fungování a kultury jiných akademických institucí, zejména těch dobrých v zahraničí, tedy často zcela chybí.
Inbreeding má vícero příčin a ne vždy fatální následky, typicky jde však o způsob, jakým se daná instituce brání změně a působení vnějších vlivů. V těch nejhorších případech jsou pak výsledkem akademické instituce, které jsou uzavřené samy do sebe, intelektuálně do značné míry izolované od zbytku světa. Tomu odpovídá kvalita jejich odborných výstupů, o níž se nyní hodně mluví a píše.
Takto mohou i Havlíčkové, Tulejové či Ševčíkové získávat vysoké akademické a administrativní pozice. Takoví lidé (a jejich kolegové) pak v doktorských programech vychovávají nové akademiky a akademičky, kteří jsou podobně intelektuálně izolováni od zbytku světa, jsou však v nejlepší pozici získat v té stejné instituci zaměstnání. Tím se kruh uzavírá.
Popsané aspekty fungování našich univerzit se obzvláště negativně projevují právě ve fungování společenskovědních fakult českých univerzit. Na rozdíl od technických a přírodovědných oborů ty společenskovědní ztratily v období komunismu kontakt se světem. Po sametové revoluci sice došlo k výrazné obměně jejich akademické obce, ta nová však do značné míry kontakt se světem mezinárodní vědy i nadále postrádala. A ačkoliv existují světlé výjimky, síla průměrnosti – právě prostřednictvím inbreedingu – od té doby naše společenskovědní instituce dusí.
Je zřejmé, že v tomto kontextu nelze očekávat, že by se situace na našich vysokých školách změnila sama od sebe, ani spoléhat na nějaké dílčí korekce. Je třeba začít vážnou debatu o generální opravě institucionálního rámce českých univerzit. Ta vůbec nebude jednoduchá, neboť pravděpodobně bude muset být otevřena i otázka současné podoby autonomie univerzit. Bez změny pravidel, kterými se řídí politika akademických institucí a dělba zdejší moci, to ale, dle mého názoru, nepůjde.
Hotové řešení v tuto chvíli asi nikdo nemá. Prvním krokem by ale mohlo být utvoření odborné komise s cílem najít lepší model institucionálního rámce pro české vysoké školy, nejlépe inspirovaný úspěšným modelem jinde ve světě, například v Holandsku, Skandinávii či Irsku. V České republice nepochybně jsou lidé, kteří by se takového nelehkého úkolu byli schopni zhostit.
Jeden konkrétní návrh ale přece jen mám. Míra, do jaké se dané instituci daří redukovat inbreeding, by měla být významně zohledněna v jejím financování. Také by se měla stát součástí akreditačních kritérií pro doktorské programy, habilitační a profesorská řízení. To by dalo institucím nemalé podněty inbreeding řešit a pomohlo jim alespoň narušit začarovaný kruh, v němž se dusí.
A nemusí to být nutně jen běh na dlouhou trať. Relativně snadno by šlo změnit složení vědeckých rad tak, aby byly více diverzifikované, zejména participací zahraničních akademiků a větším zastoupením těch domácích s doložitelnou mezinárodní reputací. Vědecké rady totiž nastavují standardy pro kariérní postup akademiků a hrají zásadní roli v rozhodování o tom, kdo bude povýšen do pozic docentů a profesorů. V jejich řadách nyní ale často dominují spíše insideři než vědci. I docentury Ševčíka, Tuleji a Havlíčka musely schvalovat příslušné vědecké rady. Zřejmě se to ale obešlo bez vědců, což u nás bohužel není výjimečné.
Potřebná obměna vědeckých rad by nemusela být ani nijak neúnosně nákladná, zejména pokud by se významně snížila jejich nyní často nadměrná velikost. Měla by však potenciál lépe filtrovat kariérní postup u podprůměrných akademiků, a tím tak vytvářet větší prostor a podněty pro nové akademiky s mezinárodním vzděláním a potenciálem. To by mohlo naše fakulty a univerzity personálně „okysličit“ a možná i rozdýchat.
Redukce inbreedingu v širší akademické obci by ale institucím jistě vytvořila nemalé náklady, neboť ty by již nemohly plně spoléhat na „samovýrobu“ a nově by musely hledat zaměstnance mezi absolventy jiných, nejlépe zahraničních univerzit. To by bylo zejména těžké pro akademicky zanedbané instituce, protože ty zpočátku nebudou představovat velmi atraktivní zaměstnavatele pro mladé ambiciózní akademiky a akademičky.
Podpora těchto snah z veřejných zdrojů by ovšem byla dobrou investicí do budoucnosti našich univerzit, a tedy i celé naší země. To dokazují příklady těch českých institucí, kde se, navzdory všemu, daří měnit věci k lepšímu.
Dodatek autora: Josef Montag je průměrný akademik s mezinárodními publikacemi a zkušenostmi z několika českých a zahraničních univerzit. Nyní pracuje jako docent na Katedře ekonomie a empirických právních studií na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Text nijak nevyjadřuje pozici PF UK.
