Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Poslanec Martin Exner (STAN) za podpory ministra vnitra Víta Rakušana (rovněž STAN) přišel s novým plánem na podporu ochrany demokracie a národní bezpečnosti proti hrozbě z Ruska. Na programu Poslanecké sněmovny je právě v těchto dnech. Týká se udělování českého občanství, konkrétně říká, že nebude možné stát se českým občanem, pokud se člověk nejdřív nevzdá občanství ruského.
Cíl takového opatření je ctnostný: zabránit šíření ruského hybridního vlivu v Česku prostřednictvím řadových Rusů – ať už ve formě užitečných idiotů, nebo přímo řízených Moskvou. Samozřejmě, takoví „Češi“ nenávidící současné protiputinovské směřování Česka mezi námi žijí a lze souhlasit i s tím, že jsou potenciální hrozbou pro zdejší demokracii. Nebo jsou přinejmenším těžce snesitelnou ostudou.
Člověku se vybaví například incident z června, kdy skupina lidí hovořících perfektní ruštinou napadla na Staroměstském náměstí petiční stánek na podporu Ukrajiny, aby následně s výsměchem prohlásili, že nejsou žádní Rusové, ale němečtí občané. Policie sice agresory později zadržela na letišti, ale k obvinění nakonec nedošlo.
Jak to ale tak bývá, dobré úmysly v kombinaci s amatérismem končí úplně opačně, než jak byly původně zamýšleny. A dopadnou na někoho úplně jiného než na lidi smýšlející jako zmíněná skupina agresorů. Ba co hůř, podobné návrhy mohou nakonec pomoct spíš Putinovi než nám.
Pro jistotu – aby mě někdo z něčeho nenařknul, protože si neumí otevřít vyhledávač –: ruský občan nejsem, v Rusku jsem nikdy nebyl a po začátku války mám k Rusům jako k národu absolutně nulový pozitivní sentiment; můj prapůvod leží na západě Ukrajiny. České občanství jsem ale musel získat, takže vím, jak obtížný proces to je.
Představa, že by se člověk musel ještě před ziskem českého občanství zbavovat toho původního, v tomto případě ruského, by byla v praxi naprostou noční můrou. Ruský občan se totiž nemůže svého občanství vzdát, pokud už nemá zajištěno občanství jiné. Klasická Hlava XXII.
Návrh sice počítá s tím, že ministerstvo dá úspěšným ruským žadatelům příslib udělení státního občanství (což ruským úřadům teoreticky stačí), zároveň ale stanoví lhůtu pro to, dokdy se musí Rus svého původního občanství zbavit. A nikoho asi nepřekvapí, že ruské úřady se mohou nějakým lhůtám leda tak vysmát.
Oficiálně je podle Zákona o občanství Ruské federace lhůta pro rozhodnutí rok od podání žádosti. Jenže: zaprvé nebudeme předstírat, že by se úřady přetrhly, aby tuto lhůtu naplnily, takhle to nefunguje – z vlastní zkušenosti – ani v Česku. A zadruhé, šance podat tuto žádost je v osekaných konzulárních úsecích ambasád extrémně omezená.
O možnost vzdát se občanství na konzulátu v Praze lze navíc požádat jen tehdy, když není žádný problém s dokumenty, které jsou k tomuto úkonu potřeba (a že jich není málo). Pokud má někdo například stále trvalou adresu v Rusku, musí se osobně dostavit na ruský úřad. To je pro člověka, který ruský režim otevřeně ze zahraničí kritizuje, kvůli kontrolám sociálních sítí příslušníky FSB přímo v mobilu na letišti, ohromně nebezpečné.
Ani tady ale problémy nekončí. Podstata návrhu – „hodné“ Rusy přijmout a „zlé“ odmítat – se ukáže být úplně mimo ve chvíli, kdy si uvědomíme, že ruského občanství se nesmí vzdát nikdo, kdo je odsouzen nebo třeba jen obviněn. A o nezávislosti ruské justice asi není potřeba příliš dlouho vyprávět. Jinými slovy: Podle návrhu STAN nebudou moci Rusové, které se režim rozhodl podrobit stíhání, třeba jen za poskytnutí daru Člověku v tísni nebo jinému „zahraničnímu agentovi“, stát plnohodnotnými českými občany, i když tady jinak žijí celý život.
Odmítnout žádost o vzdání se občanství je možné i tehdy, kdy má Rus nesplněné závazky vůči Rusku – v případě mladých mužů třeba to, že nenastoupili do armády. Tímto návrhem jim říkáme v podstatě to, že aby se mohli stát Čechy, musí si nejdřív odkroutit pár let na frontě.
Autoři návrhu argumentují například tím, že azylové řízení tímto zákonem postihnuto není. Jenže nárok na azyl nebo nějakou formu doplňkové ochrany by mohlo získat jen malé procento z Rusů, kteří už se svým původním státem nechtějí mít nic společného – vesměs jen ti, kterým by hrozilo bezprostřední nebezpečí. Zbytek bude muset počkat, až se dané paragrafy po „normalizaci vztahů“ zruší. Snad. Možná. Někdy.
A taková hořká tečka na závěr: Podle ústavy i zmíněného zákona je to sám ruský prezident Vladimir Putin, kdo oficiálně rozhoduje o žádostech o vzdání se občanství. Takže ano, ve finále to bude právě Putin, jenž nakonec rozhodne o tom, kdo se stane českým občanem a kdo ne. Klidně může prohlásit, že takové žádosti podepisovat nebude. A ještě to využít k protizápadní propagandě: Podívejte se, za to mohou Češi, ti vás u sebe nechtějí.
Dobrá, připusťme na chvíli i fakt, že jsme ochotni obětovat tyhle konkrétní případy ve prospěch „ochrany demokracie“, i když by to znamenalo umýt si ruce nad kolektivní vinou. Pomůže tento návrh něčemu?
O tom lze velmi dobře pochybovat. Vzpomeňme si na příběh z výměny zajatců: Manželé Arťom a Anna Dulcevovi předstírali, že jsou Argentinci, tak dlouho, že se jejich děti ve věku 11 a osm let dozvěděly o své pravé ruské národnosti až při cestě do Ruska, kde je osobně přivítal právě Putin. A udělit takovým lidem znovu ruské občanství za mimořádnou oddanost federaci je pro něj záležitostí jednoho podpisu.
Podobný návrh tedy nepomůže vůbec nikomu – poctivé Rusy, kteří Putinův režim nenávidí, spolehlivě odradí. Naopak ti, kteří se Česku snaží uškodit, nařízení za asistence ruských úřadů obejdou. Pokud nechceme uplatňovat kolektivní vinu se zdůvodněním, že když se kácí les, létají třísky, neexistuje jiná cesta než poctivá kontrola všech ruských žadatelů.
Takhle se sice všichni můžeme svorně populisticky obejmout a tvářit se, že jsme to zase jednou Rusku natřeli, ale nedosáhneme ničeho jiného než pocitu hořkosti u těch, proti kterým tento návrh vůbec mířit nemá.
