Článek
Trojice vládních poslanců prostřednictvím přílepku k novele zákona o veřejném zdravotním pojištění navrhuje, aby výrobci na těhotenských testech pod pohrůžkou dvoumilionové pokuty povinně uváděli odkaz na stránky, které ženám rozmlouvají interrupci.
Poslankyně Romana Bělohlávková (KDU-ČSL), Zdenka Němečková Crkvenjaš (ODS) a poslanec Jan Kuchař (STAN) se na první pohled mohou jevit jako uvědomělí demografové s důvodnou obavou o pokles tuzemské porodnosti. Ve skutečnosti ale jen potvrzují, jak hluboce do české politiky pronikla lobby konzervativně-křesťanského Hnutí pro život.
Aby bylo jasno – lobbing do politiky samozřejmě patří. Fungující demokracie ze své podstaty stojí na tom, že se jednotlivci a skupiny občanů snaží co nejúspěšněji prosadit své vlastní zájmy. Problém nastává ve chvíli, kdy za poslanci opakovaně docházejí lidé z organizací tak pochybných a netransparentně financovaných, jako je právě Hnutí pro život.
Informační letáky nabízející podporu v tíživé životní situaci přiložené ke gravitestu by ještě nebyly nic proti ničemu. Koneckonců už je k nim mohli balit dávno, pokud by se na základě dat kdokoliv domníval, že by mohly někomu skutečně pomoci. Jen by bylo fajn, kdyby nešlo o právně vymahatelnou reklamu na starou známou bandu bigotních katolíků, jež z náboženských motivů dlouhodobě usiluje o zákaz či alespoň zásadní omezení interrupcí v Česku.
Více o návrhu si přečtěte zde:
Pro poznání skutečné tváře Hnutí pro život je dobré nahlédnout hlouběji do historie. Jeho počátky sahají do roku 1992. Na kontě má například neúspěšnou žalobu na SÚKL za prodej potratové tablety či kardinálem Dukou odslouženou mši za nenarozené děti. Do povědomí veřejnosti se spolek dostal pravidelnými Pochody pro život.
Za připomenutí jistě stojí i kreativní řešení, se kterým Hnutí přišlo krátce po odhalení systematického znásilňování Ukrajinek ruskými vojáky na okupovaných územích. Místo nouzové antikoncepce - lidově označované jako „pilulka po“ - doporučovali zneužitým ženám bránit se před násilníky houkadly.
V aktuální kauze vzbudilo nejvíc pozornosti jméno poslance Jana Kuchaře, prvního místopředsedy karlovarské buňky hnutí STAN. Protipotratová politika totiž do schématu jeho jinak liberální strany vůbec nezapadá. Kuchař se po kritice jeho zapojení k potenciálnímu novému znění zákona vyjádřil přímo pod instagramovým příspěvkem Seznam Zpráv.

Komentář poslance Jana Kuchaře (STAN) na Instagramu pod příspěvkem Seznam Zpráv.
Ve své obhajobě nechtěně naznačuje, že činovníkům Hnutí pro život naletěl v dobré víře, že informačním odkazem přiloženým k testu opravdu pomůže potenciálním maminkám v nouzi. Argumentuje, že s tímto spolkem nemá nic společného a jejich názory nijak nesdílí. Přesto se ochotně podepsal pod návrh, který protlačili, a tím jejich aktivity nepřímo schvaluje. Neznalost zákona ani zákulisí oblíbeného lobbisty neomlouvá.
Kuchař dál tvrdí, že jej motivoval stále klesající přirozený přírůstek české populace a že „návrh není prosazování ideologie“. Takový argument by obstál, pokud by Hnutí pro život, respektive jeho principál Radim Ucháč, už v roce 2018 v e-mailu odeslaném v rámci mezinárodní radikálně křesťanské sítě Agenda Europe nedeklaroval následující: „Nikdy jsme o našem cíli nelhali. Náš cíl není pouze zakázat potraty. To je moc málo. Náš cíl je, aby společnost odmítla potraty stejně, jako odmítá násilí na ženách.“ Takový mírumilovný návrh bez špetky ideologie, jen co je pravda.
Právě tyto extrémní postoje Kuchař i jeho vládní kolegyně legitimizují. Konkrétní organizaci, jejíž stránky by měly být na těhotenských testech uvedeny, by sice dle návrhu mělo vybírat Ministerstvo zdravotnictví, ale Ucháč už se nechal slyšet, že bude usilovat o to, aby mezi nimi bylo i Hnutí pro život – které se zároveň na přípravě návrhu samo podílelo. A kdyby výrobce snad náhodou vzdoroval, dvoumilionová sankce by ho neminula.
Mohlo by se vám zdát, že řeším malichernost, přikládám pozornost docela okrajovému tématu a navíc prokazuji Hnutí pro život tu nejlepší marketingovou službu – dokonce aniž by mi to ukládal zákon. Není ale podstatné se ptát, kým se námi volení a placení veřejní činitelé nechají ovlivňovat k rozhodování a komu tím ve výsledku skutečně pomáhají k úspěchu?