Článek
Naposledy se v Česku mluvilo o obnovení základní vojenské služby před pěti lety. Přesněji o něm mluvil lidovec Jiří Čunek, který tak zamýšlel vyrábět z chlapců chlapy. Pokud k tomuto nápadu přivedla tehdejšího zlínského hejtmana pouhá kulturní válka a obavy o mužnost mladých mužů, dá se předpokládat, že skutečná válka ve východní Evropě debatu brzo rozproudí znovu.
Část lidí do ní vstoupí podobně jako Čunek s falešným sentimentem po „soutěžích průzkumníků – ve střelbě, hodu granátem, běhání“. Část do ní vstoupí bez sentimentu, zato se škodolibou chutí nechat další generaci ztratit rok jejího mládí střelbou, házením granátem a běháním. To všechno se sice v některých situacích může hodit, ale ani v nejnebezpečnějších regionech světa nenastávají tak často, aby si člověk příslušné schopnosti udržel bez pravidelného tréninku.
Kdo si chce střelbu a tak dále osvojit a připomínat, pro toho tu jsou aktivní zálohy a dobrovolná vojenská cvičení. Zájem o ně teď skokově narostl. Kdyby se někomu přece jen zdál malý, ať před obnovováním povinné vojny nejdřív zváží nahrazení patnáctitisícového služného něčím, co se aspoň blíží civilnímu platu dobrovolných záložáků.
Pak je tu ale násobně víc lidí, kteří chtějí být v krizích užiteční něčím jiným než házením granátem. Jen za poslední dva roky jsme to viděli a vidíme při evakuaci uprchlíků z Ukrajiny, po tornádu na jižní Moravě i v první vlně covidu nebo při očkovací kampani.
Taky jsme pokaždé viděli, na jaká úskalí spontánní dobrovolnická pomoc naráží. Snahy jednotlivých lidí a skupin se zbytečně duplikují. Část dobrovolníků a jejich aut jen zavazí. Po počáteční euforii, kdy je energie na všechno, přichází vyhoření, kdy nezbývá energie na nic.
Právě tady stát zaspává. S tímhle vším totiž může lidem v klidných časech pomoct, aby pak lidé mohli v neklidných časech pomoct jemu.
Prakticky to znamená například:
- Natrénovat si organizovanou spolupráci se složkami bezpečnostních sborů a s dalšími skupinami dobrovolníků.
- Vyzkoušet si evakuaci, ať už jako evakuovaní, nebo jako evakuující. Stavět a provozovat stanová městečka a další nouzová ubytování.
- Naučit se řídit dodávku a ovládat jinou užitečnou techniku.
- Vštípit si základy bezpečné komunikace.
- Osvojit si základní psychologické poučky: jak jednat s lidmi v šoku nebo jak při nečekaných událostech chránit vlastní příčetnost.
To všechno se dá naučit i bez státní pomoci. Jednak ale na tábory, kurzy a autoškoly nemá každý peníze. Jednak tu chybí ustálený rituál a společenský tlak na jejich absolvování. Vojna takovým rituálem bývala, i když absurdním a zbytečným.
Říkejme tomu třeba civilně-branná výchova. V praxi může fungovat jako posílení přípravy na krizové situace v rámcových vzdělávacích programech, jako povinná výplň prázdnin devatenáctiletých, jako nepovinné víkendové kurzy pro lidi všech věků, i jako kombinace toho všeho. Na konkrétní podobě celospolečenskou shodu asi nenajdeme, ale to je v pořádku.
Shodnout bychom se mohli na tom, proč se myšlenkou vojny-nevojny začít zabývat:
Zaprvé, stát bývá v akutních krizích do značné míry odkázaný na dobrovolníky a je v jeho zájmu, aby byli co nejkompetentnější a nejefektivnější. (Naopak není v zájmu lidí, aby stát dokázal vyřešit všechny myslitelné situace sám: představa je to snad hezká, ale takové daně platit nechcete.)
Zadruhé, je ozdravné se jednou začas potkat nad úkolem, který přes všechny řeči o rozdělené společnosti nikdo nezpochybňuje. Třeba že když se někde vylévá voda z břehů, je dobrý nápad pytlovat. Taky by bylo užitečné si takhle připomínat, že stát tu není jen od dohlížení a trestání, ale i od garantování bezpečnosti.
Za třetí, covid, tornádo a válka na Ukrajině nebyly poslední tři krize. Měnící se klima přináší častější extrémní počasí, zaskočit nás můžou kyberútoky a další nové hrozby. A jak se v přijímači opakuje nováčkům: nečekejte, že se v akci vyšvihnete k netušeným výkonům – vždycky spadnete právě k tomu, co máte natrénované.
