Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tenhle týden se lidé cestující přes Česko po železnici museli obrnit velkou dávkou trpělivosti. Vykolejený nákladní vlak v Poříčanech zablokoval a zbrzdil tah na Budapešť, Žilinu nebo Varšavu. Fotky lidí na hodiny uvázlých mezi poli plnily sociální sítě. Řada doprovodných komentářů přitom nebyla až tak naštvaná, jako spíš rezignovaná. A není divu. Vousaté vtipy srovnávající české dráhy s šinkansenem znají už celé generace. Situace se ale bohužel nelepší a úsměv zlehka mrzne na rtech.
Kdo letos musel cestovat mezi Čechami a Moravou, věděl, že po kolejích to půjde, jen pokud má času dost. Spojení Praha–Brno na dlouho zkomplikovaly nutné opravy a přestavba stanice v Adamově.
Naštěstí už máme opravenou D1, chtělo by se říct. Ale ouha. Stačí zapnout Zelenou vlnu, aby bylo jasné, že i po silnici to vázne. Ani za víc než třicet let tržního hospodářství totiž nevznikl další rychlý tah východním směrem, přes Hradec Králové. Frustrace pak dosáhne vrcholu, když si nad rozbaleným kufrem uvědomíme, že naše čekání v kolonách aut nebo v kupé zpožděných vlaků zároveň neznamená oběť, která by nás v dohledné době posunula mezi země s vysokorychlostní železnicí a fungující dálniční sítí.
Navíc jestli jsou v takovém stavu hlavní tahy, tak co teprve ty vedlejší. Okresky, které jsou životně důležité pro cesty do školy, do práce, k lékaři nebo za nákupem. Mnozí lidé v končinách bývalých Sudet si tak raději hledají práci za hranicemi, když to jde. Či se z nich, pod dojmem pocitu, že se na ně „kašle“, stávají vlastenci Okamurova gusta. Nebo obojí.
Částí společnosti i internetu rezonuje hypotéza, že kdo opravdu chce, může svůj osud změnit. Pomoz si – a bude ti, možná, pomoženo. Ve svobodné společnosti máme prý ostatně podobné šance. Ale chyba lávky. To se hezky čte a snadno říká. Fráze ovšem šustí papírem. V tuzemsku víc než jinde v Evropě záleží na tom, kde a komu se narodíte.
Už české školství, kde procházíme prvními iniciačními rituály své životní cesty, připomíná spíš ucpanou silnici než rychlovlak. Z mezinárodních průzkumů vychází jako výrazně segregované. Kdo nemá rodiče vysokoškoláky, málokdy si sám udělá fotku s absolventským diplomem, a komu v rodině chybějí středoškoláci, ani on zpravidla nesloží maturitu. Kvalita škol se navíc až příliš různí, a zatímco ve velkých městech dosahuje solidních soudobých měřítek, v pohraničních horách ve sborovnách často přetrvává duch devadesátých let. Nebo i starší.
I na tzv. lepších adresách ovšem úspěšnější žáci (nebo ti s ambicióznějšími rodiči) opouštějí základní školu už po páté třídě a odcházejí do víceletých gymnázií. Svoje kamarády a kamarádky, kteří základku dokončí, pak třeba znova potkají, až když si zavolají instalatéra nebo zajdou do kadeřnictví… nebo taky nikdy. Zvlášť jestli se třeba odstěhují do většího města, kam vede jen přetížená železnice nebo kolabující silnice.
Vždyť dopravní potíže kopírují objížďky, které mezi sebou stavíme i v přeneseném smyslu slova. Jako bychom ty, kdo pocházejí z jiných poměrů než my nebo neměli v životě tolik štěstí, v průběhu života přestávali potřebovat.
V každém případě je lepší potkat se v jednom divadle, hospodě nebo firmě než se divit, jak je možné, že na demonstraci ruských dezolátů dorazily do hlavního města tisíce lidí. Jsme rozdělená společnost a žijeme v internetových a jiných bublinách. To je pravda. Pravda ale taky je, že k sobě cestu zatím buď nehledáme, nebo je jen těžko sjízdná. Trapný stav dopravní sítě je metaforou, ale i jednou z příčin rozdělené společnosti.
