Článek
Bytu rodiny Němcových ve čtvrtém patře se říkalo „Jéčko“. To proto, že ten dům stojí v pražské Ječné ulici.
Bylo to v době, kdy se nejen tudy, ale mnoha ulicemi hlavního města chodilo pod dřevěným lešením, aby lidi neohrožovala padající fasáda, kterou OPBH neopravoval. V obchodech visela místo zboží komunistická hesla, a když už v těch šedých krámech něco kloudného bylo, obvykle se tam hned tvořily dlouhé fronty. Pořád se nadávalo, ale tiše, aby to nikdo neslyšel. Nejsnadnějším receptem na vše bylo se shrbit, přizpůsobit.
Tehdy se Jéčko stalo legendárním místem setkávání všech, kteří měli odvahu se nehrbit. Nebo takovou odvahu jen hledali.
Dana Němcová každého, kdo sem zavítal, vyslechla. Aniž by ho však přímo vybízela k otevřenému odporu proti ubíjejícímu, prolhanému, v lidech jen sobectví a prospěchářství podporujícímu systému.
Věděla, že postavit se režimu je těžké. Nikoho neodsuzovala. Seděla v kuchyni, odklepávala cigarety do popelníku vyrobeného z kůry kokosového ořechu, trpělivě poslouchala. Neměla připravené kázání, aby každý koukal tak jako ona žít v pravdě a podepsat Chartu 77. A aby se nechával vyhodit z práce nebo předvolávat na výslechy k StB do Bartolomějské ulice. Třeba kvůli tomu, že se vydal na soudní líčení s nějakou neznámou „máničkou“, na kterou si tajní zasedli.
Nikoho nepřesvědčovala, aby se stoicky vystavoval domovním prohlídkám, při kterých vám lezli třeba i do ložního prádla v šuplících. Neříkala: „Jdi do toho, i když se tvoje děti pak nedostanou na vysokou školu.“ Proto z ní, matky sedmi dětí, a jejího Jéčka vyzařovala neobyčejná síla.
Výtah v onom domě věčně nefungoval. Venku před vchodem často stála volha, v níž seděli estébáci kontrolující každého, kdo dovnitř vcházel. Vědělo se, že byt je odposlouchávaný.
Jenže stejně sem chodilo tolik lidí. A co je zpětně patrně nejzajímavější, tolik lidí nejrůznějších. Komunisté vyhození ze strany po roce 1968. Kněží, kteří se odmítali přidat k prorežimní kolaborantské organizaci duchovních „Pacem in terris“. Katoličtí intelektuálové, kteří se inspirovali závěry Druhého vatikánského koncilu. Muzikanti, kteří prostě jen chtěli hrát svoji hudbu. Anebo lidé, kteří nebyli žádnými prominenty ani nepatřili k undergroundu. Jen hledali zastání před zlovůlí moci.
Jakkoliv byli Dana Němcová a lidé kolem Charty 77 morální elitou národa, její Jéčko elitářské nebylo ani v nejmenším.
Samozřejmě jí její rodina a celé okolí bylo oporou. Nebyla sama. Jenže bylo by povrchní pouze tím vysvětlovat její nepoddajnost, doplněnou o fascinující vlídnost a vstřícnost.
Dana Němcová byla hluboce věřící. Zakládala si na svém niterném vztahu k Bohu a k jeho poselství o lásce k bližnímu. Proto se v Ječné v obýváku na zdi třeba mohl nacházet citát z evangelia „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“; na zemi pod ním ale mezi prázdnými lahvemi od piva pospávalo několik mladíků, kteří přijeli z venkova do Prahy na koncert Plastic People of the Universe. Pak ale neměli kam jít, tak šli do Jéčka.
Dnes bychom asi řekli, že to muselo působit jako dost bizarní situace. Jenže v očích Dany Němcové to tak bylo správné a v souladu s jejím přesvědčením.
Když před třemi lety zemřel jeden z častých hostů v Jéčku, písničkář Svatopluk Karásek, připomínal se v jeho nekrolozích verš z jedné jeho písně. Zní: „V svý smrti jen přejdeš most, Bůh zavolá: ‚Další host, novej host k nám vešel na slavnost.‘“ Dana Němcová ten verš ve stáří někdy s úsměvem zmiňovala. Teď je ona sama tím hostem, který vešel k Bohu na slavnost.
