Článek
Stav výuky dějin po roce 1945 je na českých školách vesměs tristní. O tom, že Česko nedokáže poskytnout mladým občanům kvalitní vzdělání o jejich vlastní historii, se ví již dlouho. Proč se za více než třicet let samostatného státu tento problém nepodařilo vyřešit? Namísto hledání konstruktivních, systémových řešení, která by situaci změnila k lepšímu, se totiž z pohodlnosti snažíme najít něco jiného – viníka.
Z pozice studenta maloměstského gymnázia jsem měl možnost sledovat výuku dějepisu z první (ovšem pravidelně spíše poslední) lavice. Už odmala mě historie bavila, tak jako asi hodně malých kluků, hrajících si na rytíře. Zhruba v sekundě či tercii jsem však málem na dějepis zanevřel – tehdy jsem to přisuzoval našemu učiteli, který místo výkladu promítal na plátno okopírované texty z Wikipedie, které jsme měli opsat. To bylo naše poznávání starověku. Ve vyšších ročnících jsme vystřídali několik různě zapálených a schopných kantorů, z nichž zejména jeden, pan Martin Kučera, mě motivoval k tomu se dějinám dále věnovat. Tehdy jsem pochopil, že dějepis není jen o datech, jménech a obskurních místech, která na mapě nenajdete, ale o souvislostech a o lásce k tomu objevovat to, co bylo zaneseno vrstvou prachu zapomnění.
Dnes, z pozice učitele dějepisu na pražském gymnáziu, vídám mnoho studentek a studentů, kteří k historii mají pouze pramalý vztah, a někdy dokonce otevřený odpor. Záhy jsem pochopil proč. Téměř bez výjimky všichni tito žáci mají slovo dějepis spojené s biflováním Sámů, Přemyslů a Karlů, aniž by reálně kdy okusili to, co vlastně znamená poznávat dějiny. Historie je věda jako každá jiná, byť se nám minulí a leckdy i současní politici snaží sdělit, že tomu tak není. Má své metody, své zásady, a má, a to především, obrovský přesah do toho, čemu říkám informované občanství.
Bez toho, abychom pochopili svět minulý, nemůžeme pochopit svět současný. K pochopení však potřebujeme znát souvislosti a potřebujeme čas se o těchto souvislostech bavit, diskutovat o nich a kriticky je analyzovat. Otázka však je, jak „moc minulý“ ten svět má být. Máme důkladně poznávat pravěk? Starověk a antické Řecko či Řím? Je stěžejní vyjmenovat francké krále či abbásovské chalífy? Nebo je klíčové, abychom poznali zejména tzv. soudobé dějiny, tedy dějiny od druhé světové války do dnešních dnů? Dovolte mi, abych se pokusil na tyto a jiné otázky odpovědět.
Předně, naprosto otevřeně říkám, že podle mého mínění pravěk do středoškolské výuky dějepisu nepatří. Není to totiž historie, nýbrž prehistorie, jejíž poznání nám může zprostředkovat jen a pouze archeologie. Pro kontext dalších dějin se můžeme bez poznání všech homo hravě obejít (ostatně, máme tu výuku biologie a v ní kapitolu o vývoji člověka). Zde ovšem mé jednoznačné přesvědčení končí a nastává problém jménem starověk. Rámcový vzdělávací program (RVP) z roku 2016 se omezuje na konstatování, že žák má být obeznámen s civilizačním přínosem starověkých společenství, má být schopen objasnit pojem židovství a jeho vazbu ke křesťanství, případně popsat určující události starověku. Velice stručné a zdánlivě snadné. Spokojí se s tím učitel dějepisu? Z vlastní zkušenosti vím, že nikoliv.
Sám jsem motivován k tomu, hovořit ke studentům dlouze o římské republice a Caesarově diktatuře – doufám, že barvitě a v souvislostech. Je to chyba? Možná, že ano. Mohu se starověku úplně vyhnout? Podle RVP a školního vzdělávacího plánu (ŠVP) rozhodně ne. Možná vnímáte, že zodpovědný učitel dějepisu se zde ocitá mezi kladivem a kovadlinou – nemůže vynechat to, co považuje za důležité z hlediska souvislostí a co mu nařizuje RVP a ŠVP, zároveň však musí za necelé čtyři roky absolvovat se studenty cestu od pravěku k dnešku. Přiznám se, že jsem zatím nepřišel na to, jak se rozdrcení mezi kladivem–časem a kovadlinou–nařízeními vyhnout.
A pak tu máme vznik českého státu a Přemyslovce – to přece musí znát každý, že? Sv. Václav byl zavražděn, jeho bratr Boleslav byl kruťas, Oldřich si vzal Boženu a Břetislav unesl Jitku. Informace vrcholné důležitosti pro dospívajícího člověka, který se dívá na večerní zprávy o válce v Afghánistánu a neví, která bije. Jenže v RVP není o českém středověku ani slovo. Může tedy učitel s čistým svědomím opustit českou kotlinu a Václavy, Boleslavy a Oldřichy vynechat? Opět bych odpověděl spíše záporně. Historii nelze vykládat abstraktně bez ukotvení v (alespoň předpokládané) realitě.
Takto bychom mohli pokračovat novověkem až k první světové válce: neustálý boj učitele s časem a zodpovědným výkladem dějin. Stojíme na prahu současnosti, ale také na prahu čtvrtého ročníku. Hledíme vstříc nejdůležitější etapě lidských dějin pro pochopení dneška, ale také vstříc maturitnímu běsnění. Učiteli se zvyšuje tep, stejně jako klesá pozornost studentů. V lednu jsme u holokaustu, chybí dva tři měsíce a maturanti se ztratí v nenávratnu – a učitel zklamal, nedošel ani k listopadu 1989, a to ještě letem světem.
Kde je tedy zakopaný pes? Předně: nehledejme viníka. Každý učitel, který přistupuje ke své práci svědomitě, si uvědomuje tíhu, která na něm leží. Učitele, který tak nečiní, stejně reformou vzdělávacího systému nepřimějeme k opaku. Jsem si jist, že RVP je sestavován s ohledem na akutní potřebu vzdělání v oblasti soudobých dějin. Jsem si jist, že studenti nesabotují výuku tam, kde je kvalitní. Zkrátka a dobře, nelze ukázat prstem. O to je ale hledání řešení těžší, neboť se musíme odvážit k zásadním systémovým krokům a doufat, že tento nepochybný risk vyjde.
Co navrhuji? V první řadě, zkvalitněme průpravu učitelů, mladých i zkušených, v oblasti soudobých dějin. Velkým kamenem úrazu je už samotný fakt, že množství starších učitelů prostě nemělo na střední či vysoké škole možnost se v moderním pojetí dějin vzdělat. Na gymnáziích tak dnes často učí lidé, kteří byli sami vzděláni ještě v marxismu-leninismu a svou pílí a ve svém volném čase museli mezery dohnat z veřejně dostupných materiálů. Ani mladí učitelé to však nemají snadné. Výuka na pedagogických fakultách v oblasti soudobých dějin drasticky selhává. Co hůře, situace není o moc lepší ani na katedrách historie.
Tím se dostávám k dalšímu bodu: zřizujme obory učitelství u historických kateder. Tím můžeme maximalizovat kvalitu současné výuky historie a zároveň alespoň část historiků nasměrovat do pedagogické praxe.
Za třetí: omezme souvislou dobu výuky VŠECH pedagogů na pět let a zaveďme povinný, placený roční sabatikl určený k seberozvoji učitele v oblasti moderních poznatků z jeho oboru. Učitelství je náročným povoláním a kromě velmi častých případů psychického vyhoření učitele může nastat také prosté zlenivění a upadnutí do letargie. To pak pochopitelně negativně ovlivňuje výklad učiva, zapojení studentů a výsledný efekt na jednotlivé žáky. Rok „volna“ by pak mohl učiteli dodat potřebou energii a pomoci mu nalézt ztracený zápal pro jeho obor a řemeslo.
Čtvrtý a poslední bod je bezpochyby nejradikálnějším navrhovaným opatřením: nechme pravěk, starověk a středověk na základních školách. Na střední škole začínejme od vestfálského míru a vzniku moderních států. Nemá smysl „prohlubovat“ učivo základní školy, a žákům tak několikrát opakovat to samé. Vmasírování Zlaté buly sicilské do paměti středoškoláka ještě nezabránilo nástupu populismu či totality. Doveďme žáka základní školy českým středověkem až k branám novověku a nechme si čtyři roky střední školy na moderní a soudobé dějiny. Stále to není ideální, ale minimálně tím dáme učiteli čas a možnost manévrovat v podstatně širším prostoru, než je podivné vzduchoprázdno mezi kladivem a kovadlinou.
Jsem si vědom toho, že tyto navrhované reformy jsou ambiciózní a do velké míry riskantní. Někdo by je dokonce mohl označit za idealistické a naivní. Myslím ale, že žádná reforma, jak jistě víme z dějepisu, se neobešla bez nadšení pro věc, bez špetky idealismu a přesvědčení, že status quo už prostě není tím, co by naší společnosti prospívalo. Zároveň tím jasně ukážeme, že neustále vinit kohokoliv za nedostatečnou průpravu žáků v oblasti soudobých dějin již není udržitelnou metodou vedení českého školství. A v neposlední řadě, dáme sami sobě naději, že naše děti budou znát a umět analyzovat naše chyby, a třeba se z nich i poučit.
