Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jak se blíží závěrečné čtení vládní představy o důchodové reformě, nutně se vtírá otázka, co z ní zbude, pokud dnešní vládní koalice neudrží za rok ve sněmovních volbách veslo a předá jej dnešní opozici. Což není jisté, ovšem v současných politických podmínkách se to jeví… řekněme pravděpodobnější. Bude život Fialovy (či Jurečkovy) reformy stejně jepičí, jako byl život reformy Nečasovy?
Zatím známe odpověď na to, zda se podařilo nad reformou najít onu mytickou „širokou politickou shodu“. Nepodařilo. Dokonce ani úplně elementární, natož širokou. Chvíli to snad mohlo vypadat, ale všechno zhatil návrat Andreje Babiše z dovolené. Takže skoro celá dosavadní debata nad navrhovanými změnami se nesla v duchu příslibů, že pokud se dnešní opozice po volbách ujme moci, všechno zase zruší.
Odpovídalo by to právě osudu Nečasovy reformy, která vstoupila v platnost v roce 2013 a brzy po volbách v témže roce z ní nezbyl kámen na kameni.
Je ale tahle hrozba reálná? Nerodí se nám tu rok před volbami zase nějaké neuvážené politické sliby, jichž bude příští vláda jednoho dne litovat? Koalice Spolu také před volbami slibovala, že nezvýší daně. Že takové sliby nejsou, slovy klasika Bohuslava Sobotky, zasazené do reálného ekonomického rámce, věděli mnozí už před volbami.
O důchodech ovšem platí do velké míry totéž. Pro jakoukoli příští vládu bude pohodlné, ba lákavé využít kroků, pro něž teď Fialův kabinet pohřbívá svou už tak dost mizernou popularitu. Možná si další vláda bude chtít předejít část voličů tím, že sáhne do „krátkých“ opatření s rychlým efektem, například do pravidel pro předčasné penze.
Ale aspoň ty „dlouhé“ kroky, které činí katastrofickou křivku projekce penzijního systému o něco méně katastrofickou v horizontu deseti či patnácti let, jako jsou výpočty nových penzí nebo pozvolné zvyšování věku odchodu do důchodu, by dokázal obhájit každý zdatnější populista. Už proto, že se dotýkají jen malé skupiny jeho voličů.
Hnutí ANO tvrdí, že má vlastní návrh penzijní reformy, ale nikomu jej neukáže, protože by mu ostatní politické síly ukradly know-how. Jen jako ochutnávku nedávno Karel Havlíček představil náznak druhého investičního pilíře garantovaného státem. To je zrovna opatření, o němž lze jistě vést debatu a může dávat smysl. Detaily neznáme, nicméně je jasné, že má dlouhý náběh. V krátkodobém výhledu neřeší nic, zato bude stát hromadu peněz. Garance velkého objemu investic nejsou zadarmo, navíc zavedení takového pilíře si bude žádat transakční náklady, případně vyvedení části peněz z průběžného pilíře, které tam pak budou chybět.
To ale nemůže být všechno. ANO musí mít v rukávu mnohem víc. A aniž bychom chtěli jakkoli zpochybňovat myšlenkový trust nejsilnější opoziční strany, moc nového už po všech těch důchodových komisích vymyslet nejde. Pořád čelíme v prvním pilíři osudovému penzijnímu trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří počet penzistů, vybrané pojistné a výše důchodů. A který už dnes nelze (bez zcela drastických opatření na všech vrcholech) uvést do funkční rovnováhy.
Řeč už je vlastně jen o tom, kolik a odkud přisypat na onen příjmový vrchol k pojistnému, aby se nezhroutily ani veřejné finance, ani penzijní systém.
Změny, které navrhuje Fialův kabinet, mírně zasahují na vrcholech počtu důchodců (předčasné důchody, věk odchodu do důchodu) a výše důchodů (změna výpočtu nových penzí). Důsledkem je v budoucnu nutnost přisypávat na příjmový vrchol „jen“ představitelné, nikoli zcela astronomické částky. Takto nastavený systém bude mít samozřejmě daleko k dokonalosti a bude otevřený mnoha dalším možným vylepšením – včetně podepření druhým pilířem nebo opravy toho třetího.
První pilíř v sobě nicméně bude mít alespoň prvky jakés takés budoucí stability. Jestli si to Andrej Babiš při svém případném nástupu do premiérské funkce uvědomí, anebo podlehne důchodové slepotě jako před deseti lety, to nevíme. Ale onen „reálný ekonomický rámec“, v němž dnes zaznívají silná slova, je u důchodů velmi dobře viditelný a spočítaný. Takže u některých slibů by byla namístě opatrnost.
