Hlavní obsah

Komentář: Policie před střelbou nic nepodcenila? Neudržitelné tvrzení

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Policejní uzávěra na Mánesově mostě směrem k filozofické fakultě, snímek z odpoledne 21. prosince 2023.

Převázat vyšetřovací spis mašličkou „nikdo za nic nemůže, nedalo se nic dělat“ zatím nevypadá jako výsledek, který má veřejnost založit do šanonu ve své paměti.

Článek

Půl roku po střelbě na filozofické fakultě už je veřejně dostupný dostatek relevantních informací, ze kterých lze poskládat obraz tragického odpoledne. Policejní vyšetřování skončilo.

Nejdřív začátkem června Generální inspekce bezpečnostních sborů oznámila, že policie nemohla vraždění zabránit. O týden později vyšetřovatelé případ odložili, protože stíhání zemřelého pachatele je podle trestního řádu nepřípustné.

Z úst policejních šéfů i ministra vnitra znějí věty v tom smyslu, že ne všechno bylo ze strany bezpečnostních složek perfektní a že je potřeba, aby se z události poučily. Ale zároveň zodpovědní činitelé trvají na tom, že policie v osudný den udělala, co mohla.

Slovy policejního mluvčího Jana Daňka: „Policie situaci nijak nepodcenila a do pátrání po pozdějším pachateli nasazovala postupně naprosto adekvátní síly a prostředky, a to v návaznosti na informace, které v čase získávala.“

Ve světle toho, co víme, je ale takové kategorické tvrzení neudržitelné. Ne, policie situaci dost možná podcenila. Před samotným zákrokem proti aktivnímu střelci mohla udělat víc. A měla.

Další vážná pochybnost vůči policejnímu postupu vyplývá ze zjištění Seznam Zpráv: dvě různé hlídky ve vlastnoručním úředním záznamu uvedly, že už kolem půl druhé pátraly na filozofické fakultě po muži podezřelém z vraždy. Ten totiž předtím, než odjel do Prahy, zabil svého otce. Tou dobou to policie patrně ještě neměla potvrzené se stoprocentní jistotou, ale okolnosti na místě činu tomu asi dostatečně nasvědčovaly.

Nová informace je zásadní proto, že bezpečnostní špičky i ministr vnitra od začátku veřejnosti tvrdili, že policisté 21. prosince pátrali po ozbrojeném potenciálním sebevrahovi. Jinými slovy naznačovalo se, že „těžko mohli odhadnout“, jak vážná situace je a jak katastrofální následky může mít.

Policejní hlídka dorazila podle časové osy do fakultní budovy několik minut po vrahovi. Ten prošel hlavním vchodem a pak se zhruba půldruhé hodiny skrýval na toaletách ve čtvrtém patře, zatímco policisté prohledávali první a druhé podlaží, ověřovali si na studijním oddělení totožnost hledaného a údajně se dotazovali, zda jim může být přehrán aktuální kamerový záznam. Ne, tohle nevypadá jako nepodceněné pátrání –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v poslední fázi přitom šlo o víc než dvě stovky policistů, tvrdí mluvčí.

Pro srovnání: Když policie zaznamená anonymní telefonát, který vyhrožuje uložením bomby, bývá běžným důsledkem vyklizení prostoru, evakuace. Z preventivních důvodů. Nic se nepodceňuje. Na filozofické fakultě samozřejmě šlo o jiný případ, místo výhrůžek přišel rovnou neohlášený hrůzný čin. Ale opravdu neměla policie dost indicií, aby správně a včas vyhodnotila vážnost situace?

V celém příběhu dál zůstávají důležitá místa, která (si) je třeba vysvětlovat, ujasňovat a porovnávat s tím, co bylo řečeno dřív.

Co největší shoda na tom, jestli policie dělala, co mohla, nebo ne, je důležitá i kvůli tomu, že tragédii ještě vstřebáváme. Ti, kterých se dotkla přímo, si samozřejmě dál zaslouží maximální míru ohleduplnosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ale i nepřikrášlených a nezamlžených fakt. Bez toho ke katarzi, kterou uvnitř potřebujeme, i když navenek bychom radši zapomněli, těžko může dojít.

Nejde o to, ukázat prstem na „obětního beránka“, který by kvůli zadostiučinění veřejného mínění měl kvůli policejní akci rezignovat. Jde v první řadě o to, vypořádat se s pochybnostmi, které dosavadní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a i samotnou policií stále aktualizované - informace o policejní akci neodstranily. A zůstávají vážné.

Proto je dobře, že Sněmovna zřídila poslaneckou vyšetřovací komisi. Má podat zprávu za půl roku a velkým úkolem jejích členů bude pracovat věcně, bez využívání agendy k těžbě politických bodů. Budeme se zas a znova dozvídat, „jak to tehdy bylo“, zas a znova budou zaznívat pochyby i protichůdné názory. Připomínání a „šťourání“ může bolet, ale je nutné. Převázat spis mašličkou „nikdo za nic nemůže, nedalo se nic dělat“ zatím nevypadá jako definitivní výsledek, který si má veřejnost založit do šanonu ve své paměti.

Půlroční lhůta na poslanecké vyšetřování nebrání tomu, aby mezitím policie, respektive její představitelé neprohloubili sebereflexi a nevyvodili z ní důsledky.

Doporučované