Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Debata o novele mediálního zákona, která leží ve Sněmovně, se dostala do nového kola. Komentátoři, influenceři i politici nyní řeší, jestli ještě veřejnoprávní média plní svoji roli a jestli mají mít peníze na natáčení podcastů a pohádek, sportovní přenosy anebo online zpravodajské portály. Vždyť přece mají informovat a nekonkurovat komerčním projektům, které to dělají lépe, zní argument.
Začněme tím hlavním – a banálním. Veřejnoprávní média jsou základ. Stačí se podívat na mapu, kterou každoročně zveřejňuje skupina evropských akademiků v projektu Media Pluralism Monitor. Silná a relativně nezávislá veřejnoprávní média dlouhodobě odlišují českou demokracii od našich rozhádanějších a autoritářštějších sousedů. V nezávislosti médií se držíme dlouhodobě jen v pásmu mírného rizika. Právě díky tomu, že v okolních zemích se veřejnoprávní média stala hračkou v rukou vládních politiků.
Není to posvátná kráva
Hned vzápětí je ale potřeba přiznat kritikům v několika ohledech pravdu: ČT a ČRo rozhodně nejsou dokonalá média a mohou určitě pracovat efektivněji. Ano, jsou nefér konkurencí komerčním médiím, a ano, politici a stát definují jejich poslání velmi nejasně a alibisticky. Přesto ale platí, že jako pojistku před tím, aby veřejný prostor obsadili převážně zájmy velkých komerčních skupin, pořád nic lepšího nemáme. Navíc je tu na stole řada jednoduchých návrhů, které by vedly ke zlepšení – možnost přezkoumat rozhodnutí rady nezávislým soudem, kontrola hospodaření od NKÚ a podobně.
Ta hlavní otázka ale pořád zní: Chceme mít velká, populární a tím i více nezávislá veřejnoprávní média? Pokud ano, musíme skousnout koktající pohádkové čerty i Marka Ebena.
Kdyby nebyly pohádky, tanečky, sport a trošku morousovatí televizní kriminalisté, už by tady možná nebyl významný vliv veřejných médií. Ukázal to kdysi průzkum ústavu STEM a novinářské organizace Transitions, který rozdělil konzumenty médií do různých skupin. Většina z Čechů a Češek není aktivní v hledání kvalitních informací, nerozezná objektivní žurnalistiku od té zabarvené a na důkladné zpravodajství se dívá především ze zvyku, spíše proto, že běží na jejich celkově oblíbené stanici.
Kdekoliv se veřejná služba omezila jen na zpravodajství, najednou to byla služba pro úzkou skupinu a nikoliv silná značka. Není nakonec potřeba ani dívat se do dat – seriózní média válcují sociální sítě, protože tyto platformy jednoduše míchají neřízenou zábavu a útržky zajímavostí. Kvalitní média si těžko hledají udržitelné příjmy, pokud nejsou specializovaná nebo neprovozují také jiné služby (např. vyhledávač, e-mail) či zábavu. Ostatně neustále skloňovaný taneční pořad je převzat z BBC, etalonu veřejnoprávnosti.
Potřebujeme veřejná „sociální“ média?
Občas v této debatě zaznívá vágní pocit, že doba se už změnila. To je pravda, ale ne absolutně. Pro politiky jsou televize pořád lákavá kořist.
Česká televize je podle každoročního dotazování Reuters Institute a Oxfordské univerzity stále jedním ze dvou nejvíce sledovaných zdrojů zpravodajství – 46 procent obyvatel z ní získává informace alespoň jednou týdně. O první místo se v rámci statistické chyby dělí s mediálním domem Seznamu. Podle dat Ministerstva vnitra a samotných médií tento zájem pravidelně roste v krizových okamžicích, jako byly nedávné povodně, pandemie nebo začátek ruské invaze na Ukrajinu.
ČT i ČRo se podle stejné analýzy umísťují na první příčce, pokud jde o důvěryhodnost. Také 60 procent lidí v Česku pořád konzumuje informace z televizí, zhruba od 35+ je to klíčové médium. Tento podíl soustavně klesá, proto nepřekvapí, že jak Český rozhlas, tak Česká televize se snaží upevnit i svoji online službu. A to je samozřejmě trnem v oku jejich konkurenci – podcasterům, online médiím, online televizím.
Nekalá konkurence, ale jinak to nejde
Veřejnoprávní média jsou pro ostatní média konkurence. Nad tím nelze zavírat oči. Stejně jako třeba veřejné školství krade žáky soukromým - a někdy mnohem kvalitnějším - školám. Na druhou stranu – chudá instituce bude vždy snadněji ovladatelná politiky. Koncesionářské poplatky ČT a ČRo se nezvedaly od doby, kdy máslo stálo 25 korun. Jejich rozumné zvýšení dává smysl i přes všechny výhrady.
Bohužel komerční média jsou dnes pod enormním tlakem. A snaží se alespoň, aby jim to málo, co zbývá, neukrajovala veřejnoprávní média. To je pochopitelné. Je to ale trochu, jako když stojíte na horní palubě potápějící se lodi a snažíte se zachránit tím, že přeléváte vodu do jiné části lodi. Ořezáváním rozpočtu ČT a ČRo se zahojí pár nejsilnějších hráčů, ale ne kvalitní média jako taková.
