Článek
Meziměsíční inflace byla v lednu nejvyšší v historii České republiky, meziročně stouply spotřebitelské ceny o 17,5 procenta. Počet lidí ohrožených příjmovou chudobou roste, necelých 40 procent domácností má v lepším případě stejné výdaje jako příjmy. Každá desátá má saldo záporné. Život je těžký. Nebo že by to tak strašlivé nebylo?
Možná se nemáme tak špatně, jak by se mohlo zdát. Pozor, neříkám, že situace je jednoduchá ani že problémy nemáme řešit. Chápu, že například pro mnoho domácností jsou teď nečekané výdaje obrovský problém. Že spousta z nás je teď ve strachu z budoucnosti. Nijak to nezlehčuji. Zároveň si ale myslím, že je občas dobré se na věci podívat z jiného úhlu. Protože někdy se může zdát, že půlka národa je v existenční krizi. A to není.
„Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé,“ říká doktor Vlach v románu Zdeňka Jirotky Saturnin. „Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci, aby jenom hřála.“
V České republice je poměrně těžké dopadnout na úplné dno. Na dno myšleno z globálního měřítka. Máme poměrně robustní systém sociální pomoci a i když se to tak nemusí zdát, jsme velmi solidární společnost. Lidé mezi sebou pro potřebné vybírají neuvěřitelné částky a když se podíváte pozorně, zjistíte, že dobré a skvělé věci se dějí každý den. Všude okolo nás. Už jen to, že čtete tyto řádky, znamená, že máte přístup k internetu. Věc, o které se ještě poměrně nedávno nikomu ani nesnilo. Pravděpodobně máte pitnou vodu, netrpíte podvýživou.
Životní úroveň je u nás stále na vysoké úrovni. Ano, koncem minulého roku mírně klesla. Pořád jsme ale velmi vysoko. S 91 procenty průměrného unijního HDP na hlavu jsme například nad Španělskem nebo Portugalskem. V takové Americe zase stačí, když máte cukrovku. S 80procentní pravděpodobností se zadlužíte jen proto, abyste si mohli zaplatit inzulin.
Často nám to nedochází. V rámci Evropské unie máme jeden z nejmenších podílů optimistů, naopak na mistrovství v pesimismu bychom mohli postavit reprezentaci s velmi reálnou šancí na medaile. A je to škoda. Ano, jsou to často právě nepříjemná čísla, která rostou. Ale vezměme například onu příjmovou chudobu. Víte, kolik procent lidí u nás mělo v roce 2019 příjem nižší než deset dolarů denně? Příjem, který je pro miliony lidí na Zemi nedosažitelný luxus? Přibližně jedno procento. Před třiceti lety, když jsem se narodil, bylo takových lidí šestkrát tolik. Práh absolutní chudoby je 1,25 dolaru na den. Počet lidí s takovým příjmem je v Česku tak nízký, že statistici hlásí prostě nulu.
To, o čem se často bavíme, je totiž relativní chudoba. Jak jsme bohatí v rámci společnosti, ve které žijeme. Jenže to kouzelné slovíčko relativní má tendence se v popisování situace ztrácet. Když nemůžeme na dovolenou do zahraničí, neznamená to, že jsme chudí. Ta linie je opravdu jinde. Jako národ ale prožíváme delší dobu pohodu, a tak se nám, logicky, každé zhoršení protiví. To je dobře, máme motivaci pracovat na tom, abychom se měli zase o něco lépe. A já vím, část negativních věcí samozřejmě neovlivníme. Nevíme, kdy a jak skončí ruská invaze, v čerstvé paměti je také pandemie, která zásadně změnila život nejen u nás.
Co ale máme ve své moci, je způsob, jak k překážkám přistupovat. Neurobiolog Čestmír Vejmola v rozhovoru pro magazín Reportér přirovnává mozek k parku a neuronové dráhy k cestám v něm. Ty, po kterých se nejčastěji chodí, se vyšlapou – a lákají k tomu, abychom se jimi vydali příště znovu. Snadno se tak můžeme zacyklit v nadávání na to či ono. Pak už bude jedno, co se děje. Budeme nespokojení prostě z principu. Tuhle náladu navíc můžou posilovat titulky médií nebo politické kampaně.
Pro jistotu ještě jednou – vím, že to mnoho z nás má opravdu těžké. Neshazujme to, pomáhejme si. A klidně si jednou za čas můžeme zanadávat, postěžovat. Je to naprosto v pořádku, nic špatného. Dokonce to pomáhá.
Ale pokud to jde, nepropadejme malomyslnosti. Skončila pandemie, skončí i invaze. Nebo si zase jednou vymyslíme způsob, jak s tím žít. Jak se vrátit v křivce vývoje na dobrou cestu. Lidé jsou neuvěřitelně přizpůsobivý druh, přežili jsme toho už hodně. Ne nadarmo se nám tak daří.
Příjemnější časy zase přijdou, stačí dávat pozor, až se tak stane. A pak si budeme zase o něco víc uvědomovat, že kamna hřejí. Možná se i postaráme o to, aby nekouřila.
