Článek
Že Češi statisticky vzato hodně pijí, to víme dlouho. Protentokrát si snad nemusíme ty mezinárodní žebříčky připomínat a popisovat.
Podobně dlouho víme, že léčba nemocí přímo způsobených konzumací alkoholu (je jich přes třicet) stojí český systém veřejného zdravotního pojištění mnoho miliard korun každý rok. Podle dat Svazu zdravotních pojišťoven stojí jen léčba závislostí kolem dvou miliard ročně, přičemž dvě třetiny pacientů léčených se závislostí tvoří alkoholici.
Další miliardové náklady zdravotnictví tvoří léčba chorob, u nichž nemusí být alkohol zásadní či jedinou příčinou, ale hodně jim „pomáhá“. Za všechny uveďme kardiovaskulární nemoci, které jsou nejčastější příčinou úmrtí Čechů.
Dobře už známe i odhady takzvaných celospolečenských nákladů konzumace alkoholu. Ty počítají nejen s penězi na léčbu zdravotních komplikací, ale také s důsledky výpadků pracovní síly, s náklady nižší produktivity, s kriminalitou a dalšími nežádoucími společenskými jevy působenými alkoholem. Tyto odhady se pohybují podle zdrojů citovaných studií PAQ Research v rozmezí 35 až 57 miliard korun ročně.
Přes všechny tyto znalosti si Češi své mezinárodní pijácké premiantství spíše hýčkají, než aby s ním bojovali. Každý politik zabývající se zdravotnictvím a veřejným zdravím bude ochotně přísahat na důležitost prevence, osvěty a propagace zdravého životního stylu. Ale když dojde na konkrétní kroky, převládne vždy opatrnost.
Díky datům z průzkumu Seznam Zpráv teď celkem přesně víme proč. Z odpovědí respondentů tázaných na různé formy regulace prodeje alkoholu vyplynulo, že lidí ochotných uvažovat o zpřísnění českého přístupu k pití je v populaci sotva třetina.
Například s poměrně přísným nápadem prodávat alkohol pouze ve specializovaných prodejnách souhlasí 38 procent dotázaných. Z toho ale jen 16 procent souhlasí „rozhodně“, zbytek „spíše“. Naopak rozhodných odpůrců tohoto nápadu je mezi respondenty čtvrtina, a nadto ještě celá třetina „spíše nesouhlasí“.
Již zmíněná studie PAQ Research na zahraničních příkladech celkem přesvědčivě ukazuje, že funkčním nástrojem, který dokáže snížit spotřebu alkoholu, je nárůst jeho ceny. Zejména pokud je daňová politika chytře a systémově nastavena. To v Česku neplatí - alkohol se spotřební daní zatěžuje v různých nápojích různě. Český systém si hýčká i bizarní úkazy, jako je danění piva lihovou spotřební daní nikoli podle objemu alkoholu, ale podle „stupňovitosti“, chcete-li podle podílu extraktu původní mladiny.
O tom, jak dopadl pokus o debatu o zavedení nenulové spotřební daně na tichá vína, je snad lepší se ani nezmiňovat.
Citlivost na cenu potvrdil i citovaný průzkum Seznam Zpráv. Na obecnou otázku, zda by byli pro zdražení všech alkoholických nápojů, odpovědělo 60 procent respondentů, že nikoli. Třicet procent souhlasilo, desetina nevěděla.
Politická reprezentace tyhle nálady dobře cítí, a proto diskuze kolem snah snížit českou spotřebu alkoholu vypadají tak, jak vypadají. Obecně uznáme existenci problému, ale s odkazem na kulturní, historické a další těžko uchopitelné aspekty se dobereme k tomu, že se s tím vlastně nedá nic dělat.
Připomeňme, že nedávno svůj post opustil dlouholetý koordinátor vládní protidrogové politiky a přední český expert pro oblast závislostí Jindřich Vobořil. Kromě všeobecného opotřebení jeho náladě jistě neprospěla ani hysterická debata kolem zákazů konopného derivátu HHC. Ten má oproti alkoholu na svědomí jen malinký zlomek zdravotních škod, nicméně vybičoval politiky k hysterickým reakcím a vysloužil si místo na seznamu zakázaných návykových látek vedle nejtvrdších drog.
Souběžně s touto vymknutou debatou se Vobořil snažil tlačit opatření vyplývající z Akčního plánu politiky v oblasti závislostí, která obsahují mimo jiné zvýšení ceny alkoholu. Ovšem tady narazil na tradiční liknavost, případně přímý odpor.
Své si s alkoholovou debatou užili také Piráti. Přesněji řečeno poslankyně Klára Kocmanová a expertka na závislosti Jana Michailidu. Ty navrhly nejprve zpřísnění pravidel pro reklamu na alkohol a zavedení varování na etiketách, podobně jako je tomu v případě tabákových výrobků. Připomeňme, že dnes je na lahvích s alkoholem jen drobným písmem psané upozornění, že je zakázán prodej mladším 18 let, a také miniaturní piktogram upozorňující na rizika pití v těhotenství.
Tento návrh ještě jakž takž prošel a nejspíš se na něj během pár týdnů prostě jenom normálně zapomene. Ostatně podle nedávného průzkumu agentury NMS by samotné „zhyzdění“ etiket zdravotním varováním nebo omezení reklamy v televizi a rozhlase nevadilo zhruba 60 procentům Čechů.
Pak si ale Michailidu dovolila vyjádřit podporu i tvrdším regulacím, jako je omezení míst nebo času prodeje alkoholu. Tím už si vysloužila mnoho nelichotivých slov jak od pirátských koaličních partnerů ve vládě, tak málem i přísnou vnitrostranickou důtku.
Sečteno a podtrženo, sáhnout Čechům na alkohol a pokusit se o řešení společenského a zdravotnického problému spojeného s pitím bude vyžadovat v první řadě opravdu velkou politickou odvahu. Tu zatím nikdo na dostatečně vysokém a relevantním politickém postu neprokázal.
