Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Naše krásná země uprostřed Evropy je malá. A taky docela obydlená. Takže dostat do ní všechny ty silnice a dálnice, vysokorychlostní tratě, větrné a sluneční elektrárny, přehrady, parkoviště, průmyslové haly, ranveje, domy, viladomy, apartmánové komplexy, sklad jaderného paliva a spoustu dalších věcí, které se musí postavit, to dá práci.
Počkat. Co se myslí slovem „musí“? Stavby se musí postavit, aby mohly existovat. Ale ne každá stavba, kterou má někdo v plánu, musí skutečně vzniknout. Ani ne na předem daném místě a v předem dané podobě.
Že si tu vysvětlujeme samozřejmosti, kterými je zbytečné se navzájem zdržovat? To sotva.
Dominantní představa o rozvoji krásné země uprostřed Evropy se čím dál častěji tluče s tím, že pro takový rozvoj se nedá najít dost místa. Protože řada obyvatel lpí na tom, že země má v jejich očích zůstat krásnou. A to nejen na jímavých záběrech krás vlasti z dronů. Krásu a harmonii, důležitou součást kvality života, si přejeme vnímat nejvíc ve svém bezprostředním okolí, ke kterému máme důvěrný vztah.
Jenže o rozvoji se mluví čím dál nekompromisněji. Veřejnou diskuzí o rozvoji obchází strašidlo zaostávání. A podmínkou jeho překonání je výstavba. Budování. Což je vcelku správná a logická úvaha - až na to, že pomalu zbytněla do představy, že kdo zrovna to nebo ono stavět nechce, stává se automaticky pomyslnou překážkou k překonání, ba i kverulantem. A ve jménu těchto ostrakizujících představ bývá zatlačován do defenzivy.
Už to základní rozestavení je zvláštní: nějaká důležitá stavba, dejme tomu dálnice D3 přes malebné Posázaví anebo gigafactory na poli u Karviné, se ohlásí - a dál už se o ní uvažuje jako o nutnosti, takže jejími „přívrženci“ jsme jakoby všichni, kdežto na druhé straně stojí jakoby jen hrstka „odpůrců“. Obvykle místních, kteří se obávají o kvalitu života.
Úkaz zvaný NIMBY (akronym z „not in my back yard“, česky „ne na mém dvorku“) byl na Západě pojmenován už dávno, ale u nás do povědomí vešel teprve v posledních letech. Zpopularizoval se jako další nálepka pro ty, kteří ze své představy o kvalitě vlastního života nehodlají slevit ve jménu nějakého stavebního projektu, podmiňujícího rozvoj. Konflikt, kdy někdo něco postavit chce a jiný nechce, patří k hlavním tématům dnešní doby: ověřit se to dá například u regionálního zpravodajství České televize.
Čí zájem nakonec dostane přednost, je potřeba posuzovat v každém případě zvlášť. Asi by se našli i militantní obstrukčníci a ti, kteří ze situace chtějí vytřískat peníze. Motivy „krásy a harmonie“ se nemohou idealizovat. Stejně tak černobílé je ale nálepkování NIMBYstů jako sobeckých staromilců, pro které je vlastní klídek hodnotou nad jakékoli jiné.
Stejně tak neplatí, že NIMBY postoj musí být „zelený“, a to ani u dopravních staveb. Například rezidenti (soukromý zájem) mohou odmítat obnovu tramvajové tratě (veřejný zájem), protože se obávají, že přijdou o výhodná parkovací místa.
NIMBY je komplikovaný jev - ne klacek, kterým se údajní NIMBYsté mají bít po hlavě, aby konečně dostali rozum a ustoupili vyššímu cíli. Veřejná diskuse s kvalitním výsledkem probíhá jinak.
Naše krásná země uprostřed Evropy je totiž i demokratická. Což se pozná také podle toho, že se tu NIMBY vůbec vyskytuje. V diktaturách, kde se lidé neodváží vyskakovat si na vrchnost, není tento fenomén popsán. Zato se v diktaturách, když už si něco usmyslí, často staví jako na drátkách. Ti, kdo si stěžují, že u nás „nejde nic postavit“, ale naštěstí vědí, že to není něco, čemu bychom se měli obdivovat.
Ani v komunistickém Československu NIMBY neznali. Odpůrci stavění, respektive bourání něčeho ve jménu rozvoje byli celkem bezpečně ukřičeni. V extrémních případech pak „něčí dvorky“ úplně zmizely, například na dně uhelné jámy.
Natáhnout obyvatelům Koštova u Ústí nad Labem dálnici D8 málem přímo nad hlavami muselo být v 80. letech o hodně jednodušší, než kdyby se takovou zhůvěřilost někdo odvážil vyprojektovat dnes. Ale upřímně: nemohlo by to dopadnout stejně? Protože by se řeklo, že dopravní tepnu nutně potřebujeme a tohle je nejlepší řešení? A že NIMBYsté se musí smířit s nevyhnutelným?
Až na to, že vyšší kvalita života na dálnici snížila kvalitu života pod ní. Něco za něco je to vždycky. Ale kdyby se stejnou logikou - uhněte z cesty rozvoji - postupovalo pokaždé, začne se to nasčítávat. Míst a lidí, kteří se už smířili s nevyhnutelným a akceptovali daň za rozvoj, dejme tomu průmyslový areál za humny, může přibývat až do té míry, že se to podepíše na kvalitě života vůbec. Země, domov můj, už nebude tak krásná. Nekonečná ztráta.
Těm, kdo polemizují s výstavbou ve svém okolí, nebo ji rovnou odmítají, se vyplatí alespoň naslouchat, ne si zvyknout ukazovat na ně prstem. Navíc když si nikdo nemůže být jistý, že se z něj jednoho dne nestane NIMBYsta také. A že se dozví akorát to, že se má smířit s nevyhnutelným.
