Článek
Komentář si můžete také poslechnout v podání Miloše Čermáka.
Dvě věci mě minulý týden překvapily. Za prvé: že Česko je 9. nejlidnatější zemí Evropské unie. A za druhé: kolik lidí tahle informace podobně jako mě překvapila.
Vyplynulo to z debaty pod tweetem, kde graf zemí EU seřazených podle počtu obyvatel někdo sdílel.
Informace o naší velikosti atakuje oblíbenou představu, že jsme malá bezvýznamná země, přes kterou se převalují dějiny a my jako obyvatelstvo nemáme moc na výběr, co s tím. Jsme odsouzeni k malosti a bezvýznamnosti.
A teď nám nějaké exaktní číslo ukazuje, že nejsme.
Jistě, jsou různé pohledy, jak se na něj podívat. Evropa patří pěti obrům, tedy Německu, Francii, Itálii, Španělsku a Polsku, kde žijí zhruba dvě třetiny všech občanů EU. Deváté místo je hezké místo mezi malými v pelotonu, nic víc.
Ale i tak, máme skoro stejně lidí jako osmá Belgie, a to není vyloučeno, že v tuhle chvíli jsme už díky uprchlíkům z Ukrajiny před ní. A až za námi je Švédsko. Což je další velké překvapení. Cože, Švédsko? Až za Českem? Panebože, a není Švédsko velká země?
Počtem obyvatel nikoli. Ale jinak? Švédsko je velmoc a je jedno, z jakého úhlu to hodnotíme. Jestli budeme posuzovat průmysl, obranný potenciál, kulturu, či obecnou známost ve světě.
V tomhle paradoxu je ukryt náš dnešní problém. Řeknete Česko, což anglicky může být ne úplně hezky Czechia, nebo oficiálně Czech Republic, případně dnes už čistě fiktivní Czechoslovakia… A kdokoli ve světě bude krčit rameny. Jistě, část lidí bude tušit, že něco s těmito názvy existuje. Asi jako když potkáte člověka, jehož tvář vám je povědomá, ale vy nevíte, kam přesně si ji zařadit.
A jen zcela výjimečně někdo bude vědět, že jsme malá země uprostřed Evropy, s krásným hlavním městem, jakousi automobilkou, která je dnes víc německá než jakákoli jiná… No a to je skoro všechno.
Řeknete Švédsko a i prodavač zmrzliny v malém městě na Sicílii se zamyslí a řekne aspoň něco z následujícího:
Volvo. IKEA. Grippen. ABBA. Saab. H&M. Spotify.
Nebo: Björn Borg, Zlatan Ibrahimovič, Ingemar Stenmark.
Švédsko má svůj brand. Česko ne. Takže když se rovněž minulý týden objevila na festivalu Colours of Ostrava debata s názvem Česko jako brand, považoval jsem to za skvělý nápad. A příležitost diskutovat o tom, co a proč by tímto brandem mohlo být.
Zvlášť když byl mezi čtyřmi ohlášenými panelisty premiér Petr Fiala.
Česko zoufale potřebuje brand, protože to je to, co nemáme. Jsme zemí, kde se z mnoha důvodů dobře žije. Je u nás bezpečně, máme nadprůměrné zdravotnictví, průměrné školství, mizivou nezaměstnanost a velmi nízkou chudobu.
Avšak na rozdíl od Švédska to nedokážeme jasně a jednoduše říct. Což znovu potvrzuje to, že nemáme brand. Pro lidi zvenčí, ale ani pro nás samotné. Naším brandem jsou pivo, hokej a Praha.
Ale to je strašně málo. Navíc ani v jednom nejsme opravdu excelentní. Pivo si ve světě spojují spíš s Německem a Belgií, hokej se hraje nejlepší v Kanadě (a pak na severu Evropy, nebo ne?) a Praha je krásná, ale takových měst je v Evropě určitě aspoň deset.
Takže, co je ten brand?
Bohužel, ani na debatě v Ostravě jsme se to nedozvěděli. Ba ani jsme se k jakékoli představě nepřiblížili. Petr Fiala řekl svou vizi: že by Česko mělo aspirovat na to, být jednou z deseti nejúspěšnějších zemí na světě.
Napsal pak na Twitteru, že je důležité, aby tuto jeho vizi sdílela velká část společnosti, protože „jedině tak jsme schopni zajistit to, že dlouhodobě budeme dělat správné věci a budeme se posouvat k tomu, abychom mezi ty nejúspěšnější země patřili.“
Což je nicneříkající floskule, bohužel.
Protože NIKDY nebudeme mezi deseti nejúspěšnějšími zeměmi světa. Zkrátka proto, že nejsme ani mezi deseti nejúspěšnějšími zeměmi v Evropě. Zdaleka nejsme. Plus tu jsou ještě Severní Amerika, Austrálie, země jako Japonsko či Korea. A desítky zemí z kdysi takzvaně třetího světa: ambiciózních, hladových a našlápnutých.
Jsou tu Čína a Indie, dohromady hodně přes dvě miliardy lidí.
Nepotřebujeme vizi být mezi deseti nejúspěšnějšími. Potřebujeme vizi a plán, v čem konkrétním by se nám to mohlo podařit. Kupříkladu: „Budeme mezi deseti nejúspěšnějšími v adopci AI.“ Ano, i to je hodně ambiciózní plán, ale představuje aspoň něco konkrétního, čeho se chytit a v čem se dá začít něco podnikat.
Nic z toho Petr Fiala neřekl. Na generování frází typu „produkce s přidanou hodnotou“ dnes nepotřebujeme premiéra, protože je dokáže generovat ChatGPT nebo jiná umělá inteligence. A napíše je srozumitelně a bez pravopisných chyb, na rozdíl od člověka, který píše tweety Petra Fialy.
Dva roky říkám a píšu, co bych si strašně přál. Aby si česká vláda v čele s mužem, který je slušný, vzdělaný a pracovitý, vytýčila nějaký velký, třeba i nerealizovatelný úkol. Něco jako Kennedyho let na Měsíc.
„Miřte na Měsíc. I když jej minete, přistanete mezi hvězdami“ je citát připisovaný mnoha osobnostem. Když můj syn studoval na střední škole v Pensylvánii, visel tenhle citát jako motto ve školní hale. To poselství je jednoduché a srozumitelné: když se o něco budeme snažit, je to samo o sobě skvělé. A posune nás to dopředu, bez ohledu na to, jestli vysněného cíle nakonec dosáhneme.
Ale to podstatné je vědět, čeho a proč chceme dosáhnout.
Od toho potřebujeme politiky. Petr Fiala nám nemusí říkat, že máme být mezi deseti nejúspěšnějšími zeměmi světa. Nebo dvaceti či třiceti, to je úplně jedno. Měl by říct, v čem konkrétním se nám to může povést. A co pro to on dokáže v rámci svých pravomocí a čtyřletého funkčního období udělat.
Bohužel, nic takového jsme za poslední dva roky neslyšeli. Máme vládu, za kterou se nemusíme stydět. Ale to nestačí. Nejsme bezvýznamní a nejsme ani malí. Ale jsme bez brandu a bez vize. A když se to nezmění, budeme i bez budoucnosti.
