Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Prvního října 2005 byla sobota. Stát tehdy řídila vláda Jiřího Paroubka. Rozhlasový poplatek se zvýšil ze 37 na 45 korun měsíčně. Na kterých zůstal dodnes.
O jak prastarých časech tu mluvíme, ilustruje ještě jeden pohled do kalendáře: z října 2005 je to blíž k listopadu 1989 než do června 2022.
To za televizi se 135 korun platí „až“ od 1. ledna 2008 (vláda Mirka Topolánka).
Že se poplatkům pořád říká „koncesionářské“, ačkoli žádné „koncese“ – úřední povolení k vlastnictví přijímače – dávno neexistují, mimoděk vystihuje, že se obě taxy chápou jako něco ze zaprášeného archivu. Kde to může tiše a nehnutě zůstat na věky věků.
Svět kolem se řítí kupředu, krize protáčejí cenovky úplně na všem, ale jeden pevný bod ve vesmíru přece jen zbývá: za televizi a rádio se platí pořád stejně. A ještě jeden: deset let nezdražily dálniční známky. V tom měla naposledy prsty vláda Petra Nečase a ministr dopravy za Věci veřejné Pavel Dobeš…
Zdražení televize a rozhlasu je ozdobou žebříčku politických tabu. Že přes to nejede vlak, respektive že to „není na pořadu dne“ anebo něco takového jako televizní poplatky vůbec neexistuje, se úspěšně tváří už několikátá politická garnitura.
Každé zdražování je nepopulární. Přitom politika státu nebo schválené zákony v každé době „zdražují“ to či ono té či oné části obyvatelstva naprosto běžně. Jen obvykle tišeji, ne tak přímočaře. Kdežto říct lidem, že si za televizi odteď připlatí nějakou relativně zanedbatelnou sumu – třeba ředitelem Dvořákem zmíněných 15 korun měsíčně, to není ani jedna plná jízdenka v MHD –, by bylo hrozně nápadné.
Schéma, proč většina politiků nechce poplatky České televizi a Českému rozhlasu zvednout, je dlouho stejné a licoměrné: Nepopulární krok – i u vědomí sklonu některých lidí „nadávat na televizi“ – zaštiťují sociálními ohledy (nejchudší domácnosti jsou však od poplatků osvobozeny). A veřejnoprávním médiím doporučují, aby napřed šetřila (ne že by toho nebylo zapotřebí).
Ale politici už nemluví o tom, jak je pro ně status quo s nízkými poplatky jako pákou na televizní a rozhlasový vliv výhodný. Že se jim líbí držet televizi a rozhlas takhle zkrátka.
Politici ani v tomto případě nejsou žádná homogenní skupina. Někteří by od poplatků osvobodili další skupiny občanů, jiní by televizi a rozhlas de facto zestátnili a poplatky „zrušili“ (to by bylo naopak velmi populární). I tohle v důsledku znamená, že se léta „vyváženě“ nemění nic. Ani jedním směrem.
Vládní koalice nechce poplatek zvyšovat v časech, kdy se platí víc a víc za tak nezbytné statky jako je bydlení, energie a potraviny. To je srozumitelné vysvětlení – a kvalitní alibi. Že by „poslední kapkou“ zdražování bylo zvýšení mediální taxy z celkových 180 na dejme tomu 210 korun měsíčně, vypadá jako dost nepravděpodobná představa.
Plus 30 korun měsíčně vydává v roce 2022 většina lidí – protože musí – aniž si toho všimne. S tím, o kolik co poslední dobou zdražuje, to ani nemá smysl porovnávat.
Zápas o stále tentýž poplatek by mohl být nadprůměrně situovaným občanům až trapný. Bavíme se o eventuálním novém výdaji ve výši jedné nebo dvou mincí za měsíc. V podstatě o almužně.
Nezdražovat lidem další „komoditu“ je teď obecně rozumný přístup. Někde vlády dokonce něco zlevňují – viz Německo a devítieurová měsíční jízdenka. Ale korporace televize a rozhlasu nežijí v ekonomickém vzduchoprázdnu a „vstupy“ jim zdražují tak jako každé jiné firmě. A poplatky tvoří jejich dominantní příjem. I pro poplatníka kosmetická změna by ČT a ČRo pomohla.
Nepoměr mezi tím, že vám obrazovku rozsvítí nechutně drahá elektřina, zatímco obsah obrazovky vás stojí dlouhá léta pořád stejně, bude čím dál nápadnější. Televizní a rozhlasový poplatek měly být zvýšeny už dávno. Teď je bohužel ještě méně pravděpobné, že se k tomu politici rozhoupají.
