Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je zajímavé, jak málo se někteří lidé dokážou poučit z předchozích zkušeností. A ještě zajímavější je, kolik takových lidí se koncentruje v politických funkcích.
Třeba taková úplně standardní a nikterak objevná poučka o tom, že čím větší očekávání vyvoláte, tím horší zklamání následně způsobíte, nedokáže proniknout do mozků českých politiků ani po dekádách zkušeností s demokratickým provozem.
A tak se dnešní vládní strany staly vládními stranami na základě absurdních slibů, podle nichž mělo být možné ušetřit sto miliard ročně, aniž by si toho vůbec někdo v každodenním provozu všiml, natož aby bylo například potřeba zvyšovat některé daně. Realita samozřejmě doběhla vládní strany pár měsíců po volbách, takže slibovaná konsolidace veřejných financí probíhá přinejlepším hlemýždím tempem. Často za cenu nevkusných účetních a rozpočtových triků a samozřejmě také za cenu zvyšování některých daní.
Výsledkem jsou statisíce zklamaných voličů.
Na druhé straně je opozice, která – pochopitelně – bije do vlády vším, co jí zrovna přijde pod ruku. Ale sama se nedokáže vyhnout slibům, které, pokud ji dovedou k moci, bude stejně neobratně obcházet a porušovat. Klasickou ukázkou je boj proti tomu, co vláda nazývá důchodovou reformou.
Taková debata není ničím novým a v principu ani nezdravým. Nicméně jazyk, který se v ní užívá, je stále ostřejší a osudovější. Hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem běžně označuje Fialův kabinet za „nejhorší vládu v historii“.
Mistrem fatalistických blábolů je někdejší předseda dolní parlamentní komory Radek Vondráček. „Nejhorší je, že s touhle vládou ztratili lidé v Česku naději. Šíří se rezignace, chybí elán, vytratila se víra v budoucnost, panuje strach otevřeně hovořit,“ pábí Vondráček na síti X a slibuje, že nástup vlády ANO všechno změní.
Analýza
Zablokovaná Sněmovna, rozjíždějící se kampaň a sílící nevraživost mezi vládními stranami. Do takové atmosféry si Fialův kabinet nechává pořádný seznam nedodělků k vyřešení.
Ani vládní strany nezůstávají pozadu. Vrcholem volebního marketingu je obsadit doménu odpovídající volebnímu heslu soupeře a vyvěsit na ni slogan „Rusko, pro tebe všecko“. Případně vyvěsit na billboardy lídra opozice s válečným zločincem a sloganem „stejní agenti, nová hrozba“. Reflexe kvalit vlastního vládnutí se shrne do absurdního chlubení 93 procenty plnění vládního programu.
A aby toho nebylo málo, proti „hrozbě“ se postaví vyhlídka na německé mzdy na konci případného druhého volebního období pod vedením Petra Fialy. A pak je tu samozřejmě zdánlivě státnické varování před „prodavači strachu“, které nemá jiný účel než vyvolat (a politicky zobchodovat) strach z politických soupeřů.
Chvástavý marketing a bizarní přehánění hrozeb i úspěchů samozřejmě není vynálezem současné politické garnitury. Už Miloš Zeman slavil svůj první velký volební úspěch s řečmi o „spálené zemi“. K dokonalosti dovedl tento typ komunikace tým, který se staral o nástup Donalda Trumpa do Bílého domu. Trump prakticky nikdy neudělal nic, co by nebylo „nejlepší v historii“, jeho soupeři nikdy nebyli nic menšího než nejstrašnější katastrofa, která mohla USA postihnout.
Tento typ komunikace nikdy nebyl určen ke kritické analýze. Svého vrcholu dosahuje v posledních letech, protože skvěle vystihuje prostředí sociálních sítí a dokonale zapadá do algoritmů, jimiž se tyto platformy snaží upoutat (a zobchodovat) pozornost svých uživatelů.
Esej
Prezidentské volby v USA upozornily na důležité společenské změny v celém západním světě. Byly i skvělou učebnicí pro pochopení současné digitální ekonomiky a poznatku, proč není radno podceňovat podcastery.
Přesto je dobré si čas od času uvědomit například to, že Fialova vláda skoro jistě není nejhorší v historii, a to ani v případě, že uvažujeme jen nedlouhou etapu demokratického vývoje po roce 1989. Ano, zažili jsme si leccos. Ministři nastoupili přes velkohubá prohlášení o nutnosti reforem do svých funkcí nepřipraveni. Přesto za touto vládou zůstanou i úspěchy. V zahraniční politice, ale i v oblasti důchodů nebo digitalizačních kroků v resortu práce a sociálních věcí.
Předtím jsme tu měli vládu, která se zmítala v chaosu protichůdných covidových opatření a nastartovala děsivé zadlužování země. I za ní ale zůstaly pozitivní kroky v dopravě nebo ve zdravotnictví.
Zažili jsme i kabinet, který vládl bez jakéhokoli mandátu, legitimity i důvěry poslanců, jen jako produkt momentální politické krize a svévole prezidenta Miloše Zemana. Přesto Rusnokova vláda nezlomila institucionální podstatu české demokracie. Zeman sám ještě jako premiér vedl vládu, jejíž moc se odvíjela od mocenského holportu popírajícího podstatu rozdělení rolí mezi vládu a opozici. Přesto tento kabinet také dovedl Česko do NATO a ukončil zlou epizodu bankovního socialismu.
Každou z těchto vlád, podobně jako kteroukoli jinou, by bylo možné z nějakého důvodu označit za nejhorší v historii, ale je to úplně zbytečné a nemá to jiný smysl než rozfoukávat ohně na sociálních sítích a sbírat lajky.
Stejně tak není pravda, že na českých ulicích panuje šedivá beznaděj. Ano, inflační vlna dopadla na Čechy těžce a Fialova vláda neudělala mnoho, aby dopad zmírnila. Nepomohla jí ani politika centrální banky pod vedením Zemanova (a Babišova) nominanta Aleše Michla.
Nicméně podle statistických dat se životní úroveň Čechů po covidovém a inflačním šoku začíná oklepávat. Víc než čtyři z pěti Čechů jsou podle průzkumu STEM spokojeni se svým životem. To je jen o fous méně než těsně před covidem.
Na druhé straně jen 18 procent lidí zhodnotilo rok 2023 jako „úspěšný pro společnost“. To je velmi nízká hodnota odpovídající jiným krizovým obdobím.
Zajímavý je na těchto číslech rozptyl mezi počtem individuálně spokojených a nespokojených s vývojem společnosti. Například v krizových letech 2010 až 2014 také klesala spokojenost s vývojem společnosti k podobným hodnotám jako dnes, ale individuální spokojenost rovněž padala až k 60 procentům.
Zhruba s covidem (a masivním nástupem politické komunikace skrze algoritmy sociálních sítí) se tyto nůžky zásadně rozevřely. Zatímco osobní spokojenost klesla až překvapivě málo jen o pár procentních bodů, vyhrocené debaty kolem covidových opatření i následných dalších krizí sestřelily spokojenost s vývojem společnosti ze zhruba 50 na nějakých 15 procent během jediného roku.
Česko má mnoho problémů. Za některé si může samo, především reformní liknavostí a slabou kompetencí i odvahou svých politiků, některé přicházejí jako důsledek širších posunů v globální geopolitické i ekonomické situaci. Přesto jde pořád o jedno z nejlepších míst k žití jak ve světovém, tak i v přísnějším evropském srovnání. A na to má vliv mnohem více faktorů než jen právě vládnoucí garnitura a její politika.
Právě proto by fatalismus – ať už ve formě vykreslování apokalyptické současnosti nebo fantasmagorických světlých zítřků – měl mít v politické debatě jen velmi omezený prostor. Přesto se zdá nabírat na síle, až je těžké si představit, jak bude vypadat „horká“ fáze kampaně před sněmovními volbami, jež propukne koncem prázdnin v příštím roce.
V jak strašných barvách budou v příštích deseti měsících opoziční politici ještě ochotni vykreslit současnost, jak strašné bubáky bude ještě vláda chtít udělat z opozice, aby nemusela mluvit o vlastních selháních? Nezbývá než se nechat překvapit. A snažit se zachovat do volebního roku chladnou mysl, která oddělí marketingové blábolení od politického programu.