Článek
Česká lékařská komora a odbory pozastavily svůj protest, který se měl letos na podzim odehrát pod značkou Slibem neuzdravíš. Důvodem odkladu je potýkání se Česka s následky povodní.
Podle vyjádření jednotlivých předáků zasáhly povodně i majetky a rodiny zdravotníků, kteří budou mít jiné starosti než boj proti Ministerstvu zdravotnictví. Nemluvě o tvrdé práci, kterou od nich povodně vyžadovaly a ještě budou vyžadovat z pohledu jejich profese.
Primárním cílem protestní akce a přidružené kampaně, kterou lékaři představili teprve před týdnem, bylo donutit Ministerstvo zdravotnictví, aby urychlilo přípravy zákona o odměňování zdravotníků. Do české legislativy měl ukotvit jednotné odměňování v nemocnicích bez ohledu na zřizovatele a také indexaci lékařských platů na průměrnou mzdu.
Rozhodnutí lékařů je zcela pochopitelné a morálně nezpochybnitelné, byť obava šéfa Lékařského odborového klubu Martina Engela, aby lékaři nepůsobili jako „hyeny“, je možná trochu přehnaná. Je to ovšem rozhodnutí, které bude mít své následky – a pro české zdravotnictví nemusejí být špatné.
Vedle mnoha poškozených a poražených se tímto krokem v popovodňové matematice objevuje každopádně jeden nečekaný vítěz. Je jím ministr zdravotnictví Vlastimil Válek. Hrozilo mu, že závěr roku se bude úplně stejně jako loni odehrávat ve znamení obav o fungování zdravotnictví.
Lékaři prohlašovali, že pokud nedojde k dohodě nad úpravou odměňování, podají výpovědi z přesčasové práce, a to ke konci října. Tím by v listopadu a v prosinci opět po roce došlo k ohrožení péče v mnoha nemocnicích. Tato hrozba ve čtvrtek padla, což je pro Válka velká (a pohříchu nezasloužená) úleva.
Spolu s hrozbou protestu velmi pravděpodobně padla i naděje odborářů, že zákon o odměňování zdravotníků bude platit už od příštího roku, jak – a to je třeba zdůraznit – Válek loni v prosinci slíbil. Neprozřetelně a hloupě, ale přesto slíbil.
Válkovi se nyní otevírá časový prostor, v němž může s lékaři dál jednat a vymýšlet, jak z tohoto slibu vyklouznout. Případně jak jej splnit, aniž by silové sjednocení doktorských a sesterských výplat vyvolalo bouři nevole a nejspíš také záplavu soudních sporů ze strany soukromých nemocnic.
Mohl by například zákonu o odměňování věnovat nějakou skutečnou práci. A namísto narychlo spíchnutých a všeobecně nepřijatelných návrhů sepsat normu tak, aby systémově vyjasnila, co je v lékařské profesi opravdová práce přesčas, a co naopak běžná součást výkonu zaměstnání v podobě jedné či dvou 24hodinových služeb měsíčně. Pak by lékaři třeba nemuseli pracovat v permanentním konfliktu se zákoníkem práce, neboť – připomeňme – skutečnou a legální práci přesčas není dle zákonné definice možné ani povolené předem plánovat.
Na druhé straně - Válkův oddych i odborářský ústup mohou být jen krátké.
Dá se počítat s tím, že pokud by zákon o odměňování zdravotníků měl v nějaké podobě platit, pak tedy od počátku roku 2026. Protože rozházet nemocnicím mzdové náklady někde v půlce roku by bylo velmi nezodpovědné.
Posun o rok ovšem znamená jediné – pokud Válek přibližně do prázdnin příštího roku lékaře neuspokojí, padne jejich odložený protest přímo do volební kampaně před sněmovními volbami. Čemuž by se ministr zdravotnictví, má-li nějaký pud politické sebezáchovy, měl snažit vyhnout.
Jinak řečeno, odbory na chvíli couvly. Zjevně přitom ale usoudily, že když mohly na svou příležitost čekat 12 let od podpisu takzvaného Hegerova memoranda, vlastně to může ještě rok počkat. Zvlášť proto, že za rok budou schopné Válkovi zatopit s daleko větší razancí než dnes.
