Článek
„Od devíti hodin večer do pěti hodin ráno platí noční zákaz vycházení. Výjimku mají lidé jen při cestě do práce, k lékaři nebo při nezbytných cestách za rodinou. Na veřejně přístupných místech je také zakázané pití alkoholu.“
To byly propozice pro silvestr 2020. Letos jsou jiné a měkčí, ale celkově se konec roku 2021 odehrává v podobné atmosféře mizérie jako loni. Říkává se: to nám ten rok zase utekl… A teď utekl tím spíš, jak už si všichni přejí, aby ten divný čas měli z krku. Vkrádá se pocit, že doba mezi dvěma silvestry se zkrátila, jako by to byl nějaký interval mezi dávkami očkování.
Důležitý úkaz roku 2021 je paradoxní: zatímco čas opakováním a jednotvárností jako by zrychlil, nevede to k tomu, využít, vytěžit ho na podstatné věci, ale spíš naopak: málokterý rok se nesl ve znamení plýtvání energií na podružnosti tolik jako ten uplynulý.
Řeč je o společenské, ne o osobní rovině: jedinec, který by se pokusil poskládat svoji existenci jen ze zásadních úvah a kroků, by byl hoden politování, ne obdivu. „Ztrácet čas“ je pro člověka nejen přípustné, ale vysloveně nutné.
Na úrovni společnosti a státu je to ale jiná písnička. Pohled na to, kolik drahocenné kapacity bylo spáleno na mimózní věci, byl místy až deprimující. A znovu: součástí veřejné debaty samozřejmě jsou i méně důležitá, podružná nebo vyloženě srandovní témata. Jenže letos, ačkoli se „čas krátil“ a ačkoli šlo o hodně, se to hlavní s tím podružným dennodenně míchalo a rozblemcávalo, jako by se nechumelilo, anebo ještě víc.
V létě například nemalou část veřejné pozornosti zaměstnala otázka ohrožení „točené“ zmrzliny údajnými ekologickými spády Pirátské strany. Lízejte, než i tohle zakážou!
Pseudokulturní pseudoválky (zde o točenou zmrzlinu, prezentovanou jako české národní stříbro) hrály v roce poznamenaném pandemickou katastrofou a rušením emisních limitů krematorií nesmyslně, absurdně velkou roli. To je důvod se stydět.
Odklonění debaty od prioritních záležitostí k náhražkám a šidítkům souviselo s parlamentními volbami. Že covid ve volební kampani, navzdory třiceti tisícům křížů, hrál jen malou roli, to vejde do učebnic dějepisu a psychologie. Tak mocná byla v létě a zkraje podzimu touha zapomenout.
Politici – extremisty nechme stranou – skutečnou reflexi a důsledné poučení z covidu nenabízeli a voliči ho poptávali jen málo. Už několik měsíců na to doplácíme.
Na jaře jsme si v šarvátce s výbojnou velmocí střihli největších patnáct minut slávy na mezinárodním poli za poslední léta, kauzu Vrbětice. A hlava státu se u toho pokoušela mydlit schody jeho vládě.
Ale i tohle se, z dnešního pohledu, odehrálo jaksi bokem a skutečně náruživě jsme se věnovali jiným věcem. Například povinným kvótám na „české potraviny“ v obchodech. Tenhle očividný nesmysl osciloval ve veřejném prostoru dlouhodobě, až někdy mezi třetí a čtvrtou vlnou dokonce probruslil Poslaneckou sněmovnou do Senátu, než konečně spadl hluboko pod stůl.
Potravinové kvóty jsou vítězem v kategorii omyl roku; který si bohužel zároveň vyžádal neúměrnou pozornost politiků, státních institucí, občanů a médií (bez kterých by sahání si do svědomí nebylo úplné).
Unavená společnost hledá vášeň a rozptýlení, to je přirozené. Šťastný a nudný rok 2022 by byl cenný, ale přát si ho je bohužel marné. Na hlouposti bude čas vždycky.
