Článek
Před týdnem vyšel na Seznam zprávách komentář k Milostivému létu od šéfa České advokátní komory Roberta Němce. Předesílám, že právě díky Robertu Němcovi se podařilo navázat spolupráci naší organizace Člověk v tísni s advokátní komorou – tohoto posunu si vážím. Pod jeho vedením se také komora aktivně zapojila do pomoci uprchlíkům z Ukrajiny.
Přesto považuji za důležité polemicky reagovat na jeho kritiku připravované „amnestie příslušenství“.
Milostivé léto nabízí dlužníkům, kteří svým věřitelům zaplatí dosud nesplacený původní dluh, tedy jistinu, a exekutorům náklady ve výši 1 500 korun, odpuštění příslušenství, jako jsou sankce, úroky, náklady a podobně. Musí se jednat o pohledávky veřejnoprávních věřitelů vymáhaných v exekuci.
Za zmínku stojí, že předchozí Milostivé léto si věřitelé, kteří se jej zúčastnili, chválili. A to i ti největší, jako jsou pražský dopravní podnik nebo Všeobecná zdravotní pojišťovna. Přesto se řada kritiků Milostivého léta a jeho druhé etapy zaštiťuje právě zájmy věřitelů.
Jinak tomu není ani v případě Roberta Němce, který navíc zmiňuje ještě klišé o tom, že odpuštění často absurdního příslušenství zaplatí ostatní daňoví poplatníci. V řadě případů se přitom jedná o pohledávky staré mnoho let, pohledávky, z nichž by s vysokou pravděpodobností nikdy nebyla zaplacena ani jistina, natož ono příslušenství. Navíc v době rekordní inflace je pro mnoho věřitelů lepší mít jistých 10 tisíc korun teď než 20 tisíc možná za pět let.
Zájmem věřitelů je v tomto případě podle mého názoru spíše jen maskován zájem některých advokátů. Několik advokátů totiž může kvůli Milostivému létu přijít hypoteticky až o stovky milionů korun, které by jim připadly, pokud by se nakonec dluhy podařilo vymoci. K tomuto maskování využívá článek Roberta Němce také několik zavádějících tvrzení.
Pokud si věřitel najme na vymáhání dluhů advokáta a ten uspěje, musí dlužník věřiteli zaplatit také zákonem stanovené náklady na advokáta. Od roku 2001 do roku 2013 se tyto náklady počítaly dle takzvané přísudkové vyhlášky, kterou Ústavní soud nakonec zrušil pro její neústavnost.
V roce 2006 tyto náklady tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec razantně zvýšil, takže za vymáhání dlužných 10 korun dlužník musel nakonec zaplatit přes 10 tisíc korun za věřitelova advokáta. Situaci zásadně změnil až ministr Robert Pelikán, který náklady rozdělil podle obtížnosti agendy. Tím vznikly takzvané „formulářové žaloby“.
Již z názvu je patrné, že jde o banální žaloby připravované podle „předchystaného“ vzoru. Robert Němec sice uvádí, že jeden úkon trvá hodinu, realita je ale jiná. Úkony převzetí zastoupení, poslání předžalobní výzvy i sepis žaloby jsou v tomto případě značně automatizovány. Jejich realizace zcela jistě nezabere advokátovi hodinu, natož tři.
Právě nesmyslně přemrštěné odměny advokátů mají významný podíl na ohromném množství exekucí v Česku. Bývalé vedení advokátní komory přitom vyvíjelo velké úsilí, aby nedošlo k jejich snížení.
V každém případě i u vymáhání dluhů platí princip, že si věřitel domluví s advokátem cenu a v případě úspěchu dostane věřitel kompenzaci od dlužníka. Pod vidinou pohádkových odměn se ale někteří advokáti pustili do hazardu. Začali nabízet věřitelům, že si od nich vezmou peníze (větší) až v případě vymožení dluhu. Tím pravděpodobně získali konkurenční výhodu oproti uvážlivějším advokátům. Milostivé léto ale právě na tyto hazardéry nepamatuje a žádnou odměnu jim nepřiznává.
Ve své podstatě se tito advokáti zachovali podobně neodpovědně jako dlužníci – špatně odhadli své možnosti či vývoj situace. Jen na rozdíl od lidí s exekucemi na krku nežijí na okraji společnosti, ale mají vlivné pozice. Třeba v advokátní komoře.
