Článek
Na základě vládního návrhu schválila Poslanecká sněmovna a následně Senát novelu exekučního řádu obecně známou pod názvem Milostivé léto II. Předmětem novely je opakování „covidové“ akce Milostivé léto.
V jejím rámci došlo k odpuštění příslušenství pohledávek státu, veřejných institucí a státních a polostátních společností proti dlužníkům v exekucích zahájených před 28. říjnem 2021 pod podmínkou úhrady samotné jistiny. Podle občanského zákoníku jsou příslušenstvím úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Na samotném odpuštění části dluhu výměnou za úhradu zbytku by samo o sobě nebylo vůbec nic špatného. Jde o čistě politické rozhodnutí, které dokonce může mít svoji ekonomickou i sociální logiku. Vedle racionální snahy o oddlužení části obyvatelstva v exekuci, která může mít negativní dopad na jejich standardní ekonomické fungování, může mít odpuštění části dluhu i motivační účinky na dlužníka, který dobrovolně splní alespoň zbývající část závazku.
Takové rozhodnutí ostatně činí – dobrovolně a docela často – i komerční věřitelé. Proč by to tedy nemohl udělat stát se svými pohledávkami?
Pomineme-li argument, že za nezodpovědné dlužníky jejich závazky nakonec zaplatí ostatní daňoví poplatníci, je to asi celkem v pořádku. Dokonce, jak je naznačeno výše, může to mít i pozitivní ekonomické dopady. Přesto má Milostivé léto svá úskalí, a to především z hlediska ústavního pořádku.
Zaprvé – novelou exekučního zákona nerozhodl stát pouze o odpuštění „svých“ pohledávek, ale také o odpuštění pohledávek dalších věřitelů, kteří už ale nejsou ani státem, ani jeho organizačními složkami. Ještě by se dalo pochopit, kdyby stát rozhodl o odpuštění dluhu institucemi, které jsou státem plně vlastněné nebo mají veřejnoprávní formu jako VZP nebo Česká televize.
V rámci Milostivého léta však stát direktivně odpouští také pohledávky firem, ve kterých má stát jen většinový podíl (například ČEZ je firma kotovaná na burze, která má také minoritní akcionáře). Dále „rozkaz“ platí pro obce a kraje, a to včetně pohledávek vzniklých v souvislosti se správou jejich vlastního majetku (klasicky dluhů na nájemném v bytech i nebytových prostorách). Taková správa majetku přitom zcela jednoznačně patří do samostatné působnosti měst a obcí. Právo na územní samosprávu, jejímiž základními územními celky jsou obce a kraje, je přitom občanům zaručeno ústavou.
Odpuštění části takových dluhů, byť je vedeno dobrými úmysly (kam často vedou cesty dlážděné dobrými úmysly, víme), je tak dle mého názoru protiústavní. Zcela zásadně zasahuje do ústavní ochrany vlastnického práva (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Z této ochrany vyplývá v prvé řadě zákaz vylučovat či jinak diskriminovat kteréhokoli jednotlivce v jeho právu na vlastnictví a povinnost státu do tohoto práva mimo rámec stanovený Listinou nezasahovat.
Právní úprava Milostivého léta II zásadně dopadá do sféry ochrany vlastnického práva, neboť se dotýká i jiných subjektů než pouze samotného státu. Faktické důsledky zásahu do ochrany vlastnického práva se proto nebudou dotýkat pouze státu jako věřitele, ale zasáhnou i do majetkových práv fyzických i právnických osob. Jejich právo je přitom garantováno citovaným článkem 11 Listiny.
Vlastnické právo přitom podle Ústavního soudu není pouze chráněno před zásahy ze strany veřejné moci, nýbrž zakotvuje i nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu. To se v případě Milostivého léta II vůbec neděje. Naopak dochází k takovému zásahu do vlastnického práva, který lze přirovnat k vyvlastnění (zestátnění) pohledávek věřitelů, a to zcela bez náhrady.
Součástí příslušenství pohledávky jsou vedle úroků také náklady spojené s jejím uplatněním, jinými slovy náhrada nákladů soudního řízení. Je třeba si uvědomit, že takzvané exekuci předchází nalézací soudní řízení, které není pro věřitele rozhodně zdarma! Za soudní řízení se platí soudní poplatek, který je příjmem státního rozpočtu, a pokud je účastník zastoupen advokátem, pak také náhrada nákladů právního zastoupení.
Tyto náklady jdou logicky k tíži neúspěšného účastníka, tedy dlužníka, který svůj dluh před soudní fází neřešil a neuhradil jej dobrovolně, řádně a včas bez dalších nákladů na jeho straně či na straně věřitele. A všechny tyto oprávněné nároky věřitele Milostivé léto bez dalšího odpouští, ačkoli se už ani nemusí jednat o pohledávku věřitele, ale advokáta, který věřitele zastupoval.
Ano, už slyším řinčet zbraně, slyším volání, jak proradní advokáti vydělávají na obchodu s chudobou. Ne, advokát má, stejně jako kdokoli jiný, nárok na přiměřenou odměnu za svou práci. Advokátní tarif, podle nějž se náhrada nákladů přiznává, přitom není nijak velkorysý. Ostatně se nezměnil od roku 2006.
Jen pro představu – u pohledávek s hodnotou do 10 tisíc korun se odměna za jeden úkon právní služby pohybuje na úrovni 1500 korun. Pokud jde navíc o takzvané „formulářové žaloby“, pohybuje se tarifní hodnota za jeden úkon právní služby jen kolem 200 korun. Jeden úkon právní služby přitom zpravidla zabere něco přes hodinu, takže odměna advokáta se v tomto případě pohybuje pod úrovní hodinové sazby běžného řemeslníka.
Co je však na celé novele a na Milostivém létu II nejproblematičtější, je nenápadná úprava v § 55 a přechodných ustanoveních exekučního řádu. Podle ní mají být od 1. 1. 2023 zastaveny veškeré marné exekuce, na kterých nebylo za posledních šest a více let nic vymoženo. A to se zpětnou účinností.
Tady už stát zcela opustil logiku odpouštění vlastních pohledávek a odebírá veškeré pohledávky všem věřitelům včetně těch soukromých, přestože jim tyto pohledávky byly dříve pravomocně přiznány v soudním řízení. V řízení, v němž věřitelé za ochranu svého práva zaplatili státu soudní poplatek.
Zde je třeba si uvědomit, jak funguje exekuce. Na rozdíl od insolvenčního řízení, kde se uspokojují pohledávky více věřitelů poměrně, exekuce funguje na principu uspokojování věřitelů podle pořadí, v němž exekuci zahájili. Pokud má tedy dlužník více dluhů a více exekucí, pak v pořadí druhý a další věřitelé čekají často i několik let, než jsou uspokojeni věřitelé v dřívějším pořadí, než na ně takříkajíc přijde řada.
Pokud tedy věřitel ve druhém a dalším pořadí na svou pohledávku nic neobdržel kvůli probíhající dřívější exekuci, pak se jeho (soudem pravomocně uznaný) nárok stane nevymahatelným. Pokud se tedy takový věřitel nerozhodne investovat do vymáhání další finanční prostředky ve formě zálohy na další vedení exekuce. V případě horšího pořadí věřitele s velmi nejistým výsledkem, neboť nemůžeme vědět, že stát tyto pohledávky neodpustí v rámci milostivého léta III nebo IV nebo V.
Musím přiznat, že můj pohled na věc je ovlivněn tím, že jsem advokát, který mimo jiné zastupuje věřitele v soudním řízení. K tomu mám jako předseda České advokátní komory přirozeně zájem na tom, aby advokáti dostali spravedlivou odměnu za svou práci. Jsem nepochybně zaujatý.
Nicméně na právnické fakultě nás učili starou římskou zásadu, že závazky se mají plnit. Uznávám, že může existovat legitimní zájem státu na oddlužení určité části populace a jejím návratu do standardního ekonomického procesu. K tomu však má stát volit nástroje, které nezasahují do soukromé sféry občanů, územních samosprávných celků a soukromých věřitelů. Nástroje, které se ve svém důsledku nerovnají vyvlastnění. Podle Listiny je totiž vyvlastnění možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.
