Článek
Nový ministr financí Zbyněk Stanjura odpískal projekt administrativního komplexu v Praze-Letňanech, kam se mělo podle představy expremiéra Andreje Babiše přestěhovat několik tisíc státních zaměstnanců z centra města. Je to dobrá zpráva.
„Plán“ – smyslem uvozovek je vyjádřit, že nebyl znám žádný aspoň trochu propracovanější scénář, proč, jak a co se má stát – na vládní expozituru na severním okraji metropole byl sice menší zhůvěřilostí než kanál Dunaj–Odra–(Labe). Ale jeho příběh vykazoval znepokojivě podobné rysy. Naštěstí včetně pointy, tedy uložení k ledu.
Oba úmysly nesly stopy megalomanie a pokusu zapsat se do dějin skrze to, že bude cosi pamětihodného postaveno. O zápis Miloš Zeman a Andrej Babiš usilovali, aniž by našli (nebo i hledali) nějaký širší společenský konsensus. Prostě prohlašovali, že jejich záměry jsou bohulibé a skrznaskrz prospěšné a vysvětlováním či kvalitními argumenty se zdržovali jen málo. Jako by se chystali stavět pyramidy se sebevědomím faraonů.
Což je ovšem u záležitostí, které by ovlivňovaly život budoucích generací, podstatná vada. Ve vládní čtvrti by úřadovali úředníci úplně jiných než Babišových vlád a sloužili by občanům, kteří se teprve narodí. Nad ekologickými následky kanálu by lomili rukama pravnuci dnešních daňových poplatníků.
Veřejnost byla přesto v obou případech postavena stranou. Proti přitom vystupovaly jak lokální politické reprezentace, tak odborníci nejen z řad ekologů, respektive památkářů.
České veřejné diskusi o rozvoji a modernizaci dominuje zjednodušená představa, že investovat rovná se stavět. Že stavění jako takové z principu prospívá a jediným naším problémem je, že se nestaví víc. V případě kanálu i stěhování do Letňan to Zeman a Babiš vzali jako předpoklad, díky němuž se nikdo nemusí (a nemá) na nic ptát. Protože když už se jednou „investuje“, otázky a pochybnosti přece nejsou slušné.
Jakkoli se může zdát, že oba projekty byly spíše utopií, nemělo by zapadnout, jak daleko přesto dokázaly pokročit a jak se jim umetala cesta.
V říjnu 2020 vláda schválila přípravy vodního koridoru mezi Ostravou a polskými hranicemi. V případě Letňan se zase operovalo na vodě postavenými výpočty, kolik vynese realitní transakce s uvolněnými domy. Andrej Babiš své vývody o „synergiích“ plánu nedokládal relevantními daty. Postupoval podobně, jako když kdysi tvrdil, že církevní restituce byly předražené o 54 miliard.
Na to, jak neodůvodněné a z pohledu veřejného zájmu chybné oba záměry byly (doufám, že minulý čas je na místě), byly brány až příliš reálně. Kdyby v Praze vládlo ANO a kdyby Andrej Babiš ve Strakovce a Miloš Zeman na Hradě zůstali ještě pár let, mohli jsme se klidně dočkat obou realizací. Nebo minimálně ve slepých uličkách pevně zapuštěných miliard. Vlastně zase tolik nechybělo.
