Článek
O státní maturitě se začalo mluvit ve druhé polovině 90. let, nikdy ale „nebyl čas“ vyjasnit základní věci. Především pak to, k čemu zkoušku vlastně potřebujeme a jak poznáme, zda jsme toho dosáhli. Spuštění verze 1.0 prý spěchalo, nakonec k němu ale došlo až v roce 2011. Dnes chceme zásadně změnit verzi s číslem řekněme 1.8, a přitom před námi stále stojí podobné nezodpovězené otázky.
Proč se do změn vůbec pouštíme? Začalo nám snad konečně vadit, že je státní maturita od samého počátku zastaralá? Nebo se neosvědčila? Tušíme aspoň, v čem a proč?
Několik možností, jak by mohla vypadat verze 2.0, stručně představila v listopadu odborná skupina při Univerzitě Karlově nazvaná Vzdělávání 21. Ministr školství Petr Gazdík, který v ní až do svého jmenování působil, nás nyní začal s chystanými změnami seznamovat. Měl by je s veřejností, odbornou i laickou, řádně probrat. Přejdeme-li totiž mlčením důležité otázky také tentokrát, za svou chybu draze zaplatíme už podruhé. Několika otázek se proto aspoň krátce dotknu.
Odbornost není vzdělanost
Stát prý musí odpovídat za kvalitu vzdělání doloženého maturitním vysvědčením. Zdá se, že odpovídá hlavně sám sobě. A nikdo navíc pořádně neví, za co přesně. Pokračující inflaci vysvědčení a akademických titulů totiž vyvolaly hlavně formální požadavky na státní zaměstnance.
Státní organizace, na rozdíl od soukromých, neodměňují pracovníky podle výkonnosti, nýbrž podle vzdělání a délky praxe. V platových tabulkách ovšem nehraje roli, zda úředník odmaturoval se samými čtyřkami, nebo s jedničkami. A zač známky dostal, to už zaměstnavatele, natož soukromé, nezajímá vůbec.
U nás je z historických důvodů maturitou podmíněn samostatný výkon celé řady profesí. V tomto případě by byl ale namístě spíše doklad o odbornosti. Stát například může zkouškou hlídat, zda svářeč ví, že nemá rozřezávat autogenem sud, jehož obsah nezná. Odbornost existuje i v češtině (najde v textu přísudek jmenný se sponou) nebo v matematice (vyřeší soustavu dvou lineárních rovnic o dvou neznámých). Vzdělanost je ovšem něco jiného.
V češtině jde například – mimo jiné – o schopnost volit v komunikaci přiměřené jazykové prostředky, v matematice zase o návyk logicky uvažovat pomocí přesně definovaných pojmů. Testy státní maturity z češtiny a matematiky neověřují dostatečně ani jedno – ověřují středoškolsky naředěnou odbornost. Výrazně nadržují gymnazistům, neboť jsou pojaty spíše tak, jako by maturanta čekala studia bohemistiky či matematiky. Převládající výuka obou předmětů tomu bohužel odpovídá.
Přijmout rozmanitost jako východisko
Jedenáct ročníků maturitního testování přineslo důležitý poznatek: cokoli jen trochu náročnějšího, to umí jen velmi málo žáků pořádně. Velká část maturantů nezvládla v maturitních předmětech ani všechno učivo základní školy.
Je tudíž víceméně zbytečné usilovat o sjednocení středoškolského učiva a hloubky jeho probírání pro tři čtvrtiny populačního ročníku. Výsledek se rozhodně nepotká s většinou, pojem „průměrný žák“ je v těchto úvahách nepoužitelný.
Nemá ovšem smysl navrhovat další a další překážky, které budou nejslabším žákům bránit v získání papíru, jehož obsah vlastně vůbec nikoho nezajímá. A otravovat tím ostatní. Pro společnost je nejprospěšnější hledat cesty, jak co nejvíce mladých lidí co nejlépe vzdělat.
Lze toho dosáhnout podporou rozumné individualizace průběhu i cílů vzdělávání podle zájmů žáků, a to při zachování socializační funkce školy. Potřebné technické prostředky máme k dispozici – na rozdíl od zakladatelů státního školství před více než dvěma sty lety. Je proto dobře, že skupina Vzdělávání 21 oprášila návrh Státní středoškolské zkoušky z roku 2001. Středoškoláci by mohli skládat zkoušku opakovaně, z různých předmětů zvlášť, a to kdykoli v průběhu studia. Zkouška by měla ověřit vzdělanost žáků odpovídající zhruba nárokům na konci základního vzdělávání, ovšem nikoli prostřednictvím zaškrtávacích testů. Ty jsou k tomuto účelu zcela nevhodné.
Takto pojatá zkouška rovněž podporuje důležité poslání, které – jak naplno ukázala distanční výuka – převážná část našich škol zatím neplní: rozvinout u žáků schopnost sebeřízení, pocit odpovědnosti za vlastní vzdělání a dovednost aktivně vyhledávat a využívat zdroje poznání na základě vlastního zájmu a silné vnitřní motivace.
Půjde to vůbec udělat kvalitně?
1. Rozpor mezi moderně pojatou zkouškou a převládající výukou na našich školách. Žáky nelze zkoušet z toho, co se neučili. Nejde přitom o detaily typu „vedlejší věta příslovečná přípustková“, ale o celkový přístup. Státní maturita představuje v našem školském systému dřevěný historický kočár tažený koňmi, zatímco ostatní vyspělý svět už několik let přechází na elektromobil. U nás musíme rychle přejít aspoň na auto se spalovacím motorem – vylepšování loukotí na kolech toho kočáru by mělo být „trestné“. Ideální by bylo, kdyby Státní středoškolská zkouška byla zpočátku dobrovolná. Podle zájmu by se poznalo, jak velká část veřejnosti ji pokládá za užitečnou.
2. Zastrašování testy a zkouškami. Vážnou překážkou dobrovolnosti zkoušky je výchova v rodinách a přesvědčení řady učitelů, že žáky je třeba nutit k práci hrozbou testů a zkoušek, které na ně čekají. Mnozí jako by ani netušili, že když mají děti zájem, lze je vzdělávat i po dobrém.
Přitom po zlém to bude stále obtížnější. Příkladem jsou cizí jazyky. Žáky, kterým mobil už dnes umožňuje, aby se pohodlně domluvili téměř kdekoli na světě, je třeba o přínosech znalosti cizích jazyků přesvědčit. Argument, že se jim znalost bude hodit, až si mobil zapomenou nabít, pokládají za hloupý naprosto oprávněně.
3. Kde vzít kvalitní autory zadání? Není žádným tajemstvím, že do Cermatu, státní organizace zajišťující naši státní maturitu a jednotné přijímací zkoušky, se schopní autoři zadání zrovna nehrnou. Proč taky? Měl by zaměstnávat výhradně špičkové učitele. Těm ale přináší největší radost, když co nejlépe vzdělají své vlastní žáky. Nechtějí připravovat nudné školometské úlohy pro žáky, které neznají, a podřizovat se politickým tlakům.
4. Kdo určí náročnost testů? Například na jaře roku 2018 nesložilo maturitní test z češtiny 10 % maturantů, což bylo 6399 žáků. Průměrné znalosti se mění z roku na rok jen nepatrně, a tak je procento neúspěšných pouze důsledkem každoročního subjektivního rozhodnutí o náročnosti testu. Cermat má pro volbu obtížnosti jednotlivých úloh neomezený prostor a ví předem, jak to dopadne. Kdyby chtěl, mohl by – při plném respektování katalogu požadavků – vyhodit od zkoušky třeba každého druhého maturanta. Anebo by naopak mohl nechat projít prakticky všechny.
Je tedy namístě začít se konečně ptát, kdo nese politickou odpovědnost za osudy tisíců žáků, kteří test nesloží. Třeba proto, že je výrazně náročnější než o rok dříve. Kdo o tom rozhodl? Parlament, vláda, ministr školství, anebo jeden anonymní pracovník Cermatu, který se možná špatně vyspal?
