Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
Nikomu nelze upřít právo na jeho přesvědčení. Je nejen zaručeným ústavním právem, ale přirozeným zákonem osobní identity být tím, kým jsem. Jestliže se ze mě během života vyvine rasista, protože vyrůstám mezi rasisty, mám opakovanou špatnou zkušenost s lidmi jiné barvy pleti a do toho nabudu ze společenské diskuse dojmu, že rasismus je norma v postoji lidí, se kterými sdílím světonázor, nemohu být nucen k tomu popírat své přesvědčení. Jak ale v úterý konstatoval Ústavní soud ve věci rasistických útoků na teplické školáky, nemáte žádné právo rasovou nenávist šířit a podněcovat.
Ústavní soud pravomocně rozhodl o stížnosti pana Kroupy, jenž v roce 2017 komentoval fotku teplických prvňáků slovy: „Ještěže jsou ze ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí.“ Pan Kroupa a jeho advokát se domnívají, že jde o „vtip“ a „svobodné vyjádření politického názoru“. Ústavní soud, a předtím Nejvyšší soud, rozhodly, že jde o zákonem nepřípustné šíření nenávisti s rasovým podtextem. Upřímně, ano, na první pohled jde o otevřený rasismus, reminiscenci na holocaust, terčem jsou malé děti. Daleko za hranicí toho, kde končí svobodné právo na vyjadřování a kde začíná iniciace k pošlapávání jiných, zcela prvotních práv na existenci, tedy existence samotná. „Vtip“ a „svobodné vyjadřování“ pana Kroupy jsou podle něj a jeho advokáta postaveny nad právo na život lidí, kteří se panu Kroupovi nelíbí, protože vypadají jinak.
Absurdní? Pro mnoho lidí se stala tato demagogie mantrou o svobodě, za kterou jsou ochotni bojovat. Jsou ochotni za ni bojovat stejně „hrdinsky“, jako pan Kroupa bojoval s dětmi z první třídy. Nabyli scestnou představu o tom, že digitální prostor je prostorem anarchie, v němž se odpoutáváme od své skutečné existence a v němž je možné přijímat odlišné normy pro naše chování, respektive ty normy, které platí v mezilidských vztazích a jsou ukotveny v právním řádu, potírat. Žijí v pocitu beztrestnosti, když svou nenávist, ať už pramení z jakékoliv frustrace, hněvu, pocitu křivdy, prožívané životní nespokojenosti, katalyzovat formou útoků na ostatní, bez ohledu na to, jaký obsah tyto útoky nesou.
Pro současný stav společnosti, pro společenskou diskusi, pro její budoucnost, pro schopnost udržet koncept lidských práv v jejich základní hierarchii, tedy od práva na život níže ke všem dalším právům, je rozhodnutí Ústavního soudu klíčové. Tento judikát je třeba brát v potaz pokaždé, pokud dojde na spor o hranici svobody slova. Byť se věcně opírá o relativně strohé vymezení nepřípustného šíření nenávisti ve veřejném prostoru, etický rozměr v jeho pozadí je jasný: Po historické zkušenosti s tím, jak zkázonosné jsou situace prolamování norem chování k ostatním, není možné připustit, aby se z rasismu či jiné formy nenávistné xenofobie znovu stal druh legitimního a legálního politického postoje. Je to přesně ta situace, kdy společnost ztrácí pevnou půdu pod nohama a kdy hrozí propad do stavu, v němž se určitá její část stane – na základě pouhé příslušnosti k etnické, náboženské, sexuální nebo jiné menšině – lidmi druhé kategorie.
Zároveň, a na to je v době pokračující covidové pandemie třeba výslovně upozornit, nejde o rozhodnutí, které by jakkoliv souviselo s údajným „apartheidem“ ve vztahu k neočkovaným lidem. Na rozdíl od barvy kůže nebo sexuální orientace si můžete vybrat, jakou míru a formu společenské (ne)odpovědnosti pojmete za vlastní. Proto prosím nezaměňovat.
Závěrem jednoduché doporučení: Můžete být rasisty, máte-li dojem, že jde o neoddělitelnou součást vaší identity. Uvědomte si ale, že je vaše identita v rozporu s historickou zkušeností společenského smíru a dle toho ustaveného právního řádu. Že vaše právo být rasistou končí prostě tím, že jím jste. Svou potřebu sdělit světu něco o sobě prosím projevujte tak, abyste nepošlapávali základní lidská práva jiných. Přečíst si ústavu a pár paragrafů trestního zákoníku zabere mnohem méně času, než kolik obvykle trávíte hrdinským bojem za svobodu slova na sociálních sítích…
