Článek
Kdykoliv se ve Francii schyluje ke stávce nebo házení vajec, řeší to francouzský prezident Emmanuel Macron tím, že si začne povídat s občany. Jezdí po zemi, ptá se naživo i online Francouzů, co chtějí dělat a čeho se bojí. Je to vlastně kombinace demokracie a kolektivní psychoterapie.
Před třemi lety zkusil francouzský prezident svou osvědčenou metodu přenést na celoevropskou úroveň: výsledkem byla Konference o budoucnosti Evropy. Tisíce zástupců ze všech zemí od starostů přes studenty a zemědělce až po profesionální diskutéry se měli vyjádřit k otázkám, které Evropu trápí. Bylo to velkolepé. Ale popravdě – masovou záležitostí se konference nestala. Přímé zapojení veřejnosti po celou dobu komplikovala i pandemie covidu.
Teď ale nastal Macronův dlouho očekávaný den D. Výsledky debat jsou veřejné. Co s nimi bude, ovšem není jasné. Evropský parlament, který má pocit, že nejlépe zastupuje občany, by si přál více pravomocí. Macron se drží své vize silné Evropy, která nás brání, a chtěl by z ní udělat geopolitického hráče – k tomu potřebuje skutečnou společnou obranu a zahraniční politiku.
Některé menší státy si naopak chtějí zachovat veto u klíčových témat. Jiné by zase klidně zrychlily proces hlasování a vyjednávání mezi 27 členy Unie. Připadá jim absurdní, že jedna země může blokovat ostatní jako nyní Maďarsko v otázce sankcí proti Rusku.
A všichni se bojí neskutečně složitého systému přepisování evropských smluv a schvalování těch nových v národních referendech.
Jsme reformisté
Bez ohledu na celoevropské konotace se můžeme podívat, co chtějí od Evropy Češi. Výzkumný ústav STEM i další instituce se touto otázkou dlouhodobě zabývají.
Kdo naslouchá Václavu Klausovi, ať staršímu či mladšímu, může dospět k závěru, že Česko je plné antievropanů, kteří chtějí z EU buď ihned vystoupit, nebo alespoň sesekat evropské instituce na pár sekretářek. Protože národní vlády přece tak skvěle fungují.
Nicméně se opakovaně ukazuje, že takový postoj ve skutečnosti zastává jen pár procent Čechů. Dalších asi 15 procent sice chce „czexit“, ale hlavně proto, že nevěří nikomu a ničemu, a hlavně ani vlastnímu parlamentu či vládě. Zbytek nejsou žádní eurohujeři či optimisté, ale lidé, kteří by chtěli EU „nějak“ reformovat. Tedy mírný pokrok v mezích zákona.
Velká, nikoli malá Evropa
Klíčové je právě slovo „nějak“. Jak reformovat tak komplikovaný mechanismus, to bohužel „lid“ přesně neví. Ona nás ta EU navíc zase tolik nezajímá. Ale nějaké obecné touhy máme.
Na rozdíl od klausistů chceme – jak se říká – více Evropy, pokud jde o bezpečnost a zastání ve světě. Máme představu, že Unie se nechová jako velmoc a nechává se šikanovat tu Čínou, tu Spojenými státy. (Což je do jisté míry pravda, i když v ekonomické oblasti je to často Unie, kdo určuje globální trendy a standardy.) I proto vzrostla po ruském útoku na Ukrajinu podpora EU na rekordní hodnoty.
Také se nám líbí, že EU chrání naše jídlo, ovzduší i přírodu před škodlivými vlivy z vnějšku. Věříme jí, když dojde na toxické látky v jídle, kosmetice nebo hračkách, při ochraně dětí a zákazníků obecně. Tam si zásahy líbit necháme. Také intuitivně cítíme, že velký společný evropský trh je pro naši exportní ekonomiku nepostradatelný.
Ale v něčem zase požadujeme méně EU. Nechceme, aby nás chránila před námi samotnými. Aby nám radila, jak zdravě žít a jak se chovat férověji. Rovnost, diskriminace, demokracie a právní stát jsou pro Čechy věci, které si raději pokazíme sami.
Máme pocit, že nám instituce EU příliš mluví do života. To je často důsledek demagogie, které se na svých občanech dopouštějí národní politici. Anebo omyl vycházející z představy, že evropskou legislativu nařizují bezejmenní „úředníci v Bruselu“. Všechno přitom schvalují naši vlastní ministři.
Nerušte moje začarované kruhy
Pozornému čtenáři určitě neuniklo, že obě popsané touhy se mezi sebou částečně vylučují. Silnější a bezpečnější EU navenek znamená odvahu vzdát se v této oblasti větší části národní suverenity. Nebo dokonce přijmout evropskou konfederaci. Lepší fungování společného trhu znamená dovolit Evropské komisi více „sjednocovat“. Naopak snaha ochránit náš evropský trh před mezinárodní konkurencí z Asie nebo USA, kterou by především skeptičtí Češi uvítali, ohrožuje i náš vlastní export, na který by dolehla případná odveta.
Jinde se kříží sny veřejnosti a českých politiků. Občané považují za velmi důležité stíhat korupci a bránit snahám politiků ovládat soudy. Současný český premiér by se do takového dohledu nad jinými zeměmi – hlavně nad Maďarském a Polskem – nerad míchal. Česká veřejnost chce lepší ochranu vnějších hranic, ale společná evropská agentura, která to má na starosti (Frontex), nemá u politiků příliš velké zastání. Zákazníci i Unie podporují více lokálních potravin v regálech supermarketů, jenže české agrární svazy neúnavně a úspěšně lobbují proti malým výrobcům, kteří by je mohli dodávat.
Budoucnost nám ujíždí
Sečteno a podtrženo, chceme silnější Unii ve světě, ale zase se změnami moc nespěchat a raději si nechat veto. Ale rozhodně ve své většině nechceme umenšovat Unii do role ekonomického arbitra a účetního. No a především o těchto debatách moc nevíme, protože se u nás v podstatě nevedou jinak než pomocí nálepek a nadávek.
Z naší hobití kotliny se celá ta debata o budoucnosti zdá jako luxus, když jsme ještě nedořešili minulost a bombarduje nás přítomnost. Ale bohužel nemáme moc času na rozmyšlenou. Evropa prokazatelně zaostává v nových či ekologických technologiích i v oblasti dravých startupů. Zároveň se právě teď rozhoduje o tom, jak zefektivnit unijní rozhodování a jaké určit celosvětové trendy v ochraně soukromí či životního prostředí.
Ačkoli se nekonečné diskuse někdy mohou jevit jako tlachání, neměli bychom je přehlížet a čekat, až složité problémy někdo rozhodne a vyřeší za nás.
