Článek
Tři čtvrtiny lidí si teď myslí, že změna v listopadu 1989 „stála za to“. Zjistil to tradiční výzkum CVVM, pořádaný už od roku 1999. Takže je co srovnávat: dobu před listopadem a dobu po něm, ale i vývoj našich názorů.
A tři čtvrtiny lidí, to je vůbec nejvyšší změřený kredit. Jako by čas, který listopad 1989 posouvá víc a víc do složky historických symbolů, pracoval v jeho prospěch. V kolektivní paměti ubývá osobní zkušenosti a roste význam letopočtu a jeho příběhu.
„Ohlédnete-li se zpět, myslíte si, že změna společenského systému u nás, k níž došlo v roce 1989, stála za to?“ Tak přesně zněla otázka. Ale značná část respondentů se tak daleko zpátky ohlížet nemůže. Protože před 35 lety buď byli malými dětmi, nebo ještě nebyli na světě. Osobní vzpomínky jako pramen hodnocení sametové revoluce uvedlo 56 procent dotázaných.
Listopad 1989, ať „zažitý“, nebo „převyprávěný“, si ve veřejném mínění vede lépe než dřív. Pro srovnání: v roce 1999, deset let poté, si myslelo, že změna stála za to, jen 55 procent občanů. A postoj „rozhodně ano“ zastávala jen čtvrtina - kdežto letos to je 43 procent. Zdroj názoru? Po tak dlouhé době nemůže jít jen o radost a hrdost. Když se říká „stálo to za to“, je to i důsledek usmířeného, až racionálního hodnocení. Což se dá brát jako dobrá zpráva o tom, jak hluboké kořeny změna v našich myslích zapustila. Přesvědčit většinu národa, že to v roce 1989 „za to“ naopak nestálo, by byl zatraceně těžký úkol.
To je celkový, pro listopad 1989 a jeho odkaz svobody povzbudivý pohled. Pod povrchem průzkum zároveň narazil na jednotlivosti, které verdikt „stálo to za to“ relativizují.
Celkem na pováženou je hodnocení 70. a 80. let, která listopadu 1989 do posledního dne předcházela. Přes polovinu lidí totiž závěrečnou éru komunistického panství hodnotí buď kladně, nebo neutrálně. Doba úpadku, dvojích tváří, nesvobody, má dnes pro půlku z nás znaménko plus, pro půlku minus, takže dohromady něco mezi? V tomhle světle se mínění, že rok 1989 stál za to, zdá být o poznání vlažnější.
Čas před rokem 1989 pamatuje ještě míň lidí. A v tomto případě k vyprávění a mýtu o době mocně přispívá televizní a jiná, dobově-zábavní nostalgie. Plus tradované nesmysly typu „tehdy k sobě lidé měli tak nějak blíž než dnes“. Neměli.
Čím jsou dotázaní starší, tím bývají k minulosti smířlivější a k současnosti kritičtější, plyne z průzkumu při srovnávání poměrů tehdy a teď. Seniorům a skoroseniorům se dá takový postoj těžko vyčítat - doba (dávné) nesvobody byla dobou jejich (dávného) mládí a čas (za přispění seriálů) přeje spíš těm hezčím vzpomínkám. Navíc sociální jistoty (a bezpečnost občanů) vycházejí z průzkumů jako jediná z oblastí, kde se po roce 1989 nežije líp než za komunistů.
Je líp - ale v některých ohledech jsme k dnešku mnohem kritičtější než před pěti lety, kdy se CVVM ptalo naposledy. Například u životní úrovně: ta je teď lepší než za komunistů podle 57 procent lidí, kdežto v roce 2019 si to myslelo 72 procent. Vzhledem k vývoji inflace nebo nákladů na bydlení nepřekvapivý výsledek.
Obtížněji pochopitelný je pokles spokojenosti v nemateriálních ohledech: jde o svobodný přístup k informacím (ze 73 na 64 procent), možnost vyjádřit svůj názor (ze 74 na 57) a možnost svobodně se účastnit na veřejném životě (ze 67 na 61). Co se mohlo stát, že lidí, kteří i v tomhle ohledu staví současné poměry nad ty minulé, oproti letům 2014-2019 rapidně ubylo?
Jde o nejvíc znepokojivé zjištění z průzkumu. Hmotná životní úroveň, respektive její hodnocení, se může měnit dynamicky. Ale dojem, že váš hlas je málo slyšet, že ztrácíte vliv na to, co se děje, a že se dokonce zmenšuje váš svobodný informační prostor - to jsou dlouhodobější záležitosti. Navíc životně důležité pro kvalitní demokracii.
Přístup k informacím je stejně svobodný jako před pěti nebo deseti lety (v posledním žebříčku svobody médií je Česko 17. ze 180 zemí). Možnost vyjádřit svůj názor je větší - viz všudypřítomnost internetů. Výsledek průzkumu se tu míjí s realitou - ale na tom nezáleží. Protože jde o dojem. Že se sice vyjadřovat můžeme - ale že to nikdo neslyší a nebere dost vážně. Že informací je víc než dostatek - ale stále méně utříditelných do nějakého tvaru, který by nám dával smysl, případně by odpovídal našemu názoru.
Kakofonie hlasů může mít dvojí důsledek - opuštění světa zpráv, anebo pocit, že příliš mnoho zpráv pochází ze světa, se kterým člověk nesouhlasí nebo kterému nerozumí. A to se může projevit i v průzkumu, který tenhle stav „naťukne“ otázkou po svobodě: ta ve skutečnosti trvá, spíš se rozšiřuje, ale provází ji pocit zmatku, v krajním stavu shrnutý třeba slovem „cenzura“. Se kterým bychom mimochodem, včetně politiků, měli zacházet jak se sirkami ve stodole.
Každý, kdo cinkal klíči na náměstích, měl svůj důvod a dnes by ho popsal každý po svém. Jestli ale bude dál ubývat těch, kdo si cení svobody slova, budeme ještě rozumět tomu, proč změna v listopadu 1989 stála za to?
