Článek
Seznam Zprávy přinesly významnou informaci k aktuálnímu požáru v Národním parku České Švýcarsko. Vedení parku bylo v minulosti opakovaně upozorňováno ze strany místních samospráv na rizika spojená s ponecháním obrovského množství dřevní hmoty po kůrovcových kalamitách v lesích. Vedení se zachovalo v duchu převažující doktríny ochrany přírody.
Zopakuji již řečené, ale nejspíše málo zdůrazňované. Problematika ochrany přírody má mnoho rozměrů a v demokratickém zřízení by se měl vždy hledat rozsáhlý celospolečenský konsenzus nad její reálnou podobou. Pro inspiraci existují vědecky publikované metodiky i případové studie z různých částí světa. Zveřejněné znevažování názoru místních samospráv jde ale zcela proti tomuto principu. Rezort životního prostředí je evidentně nedostatečně informován a navíc odpojen od života a potřeb lidí, kteří v národních parcích a jejich okolí žijí.
Za jádro celého problému však považuji základní vnímání přírody a její ochrany. V mnohých vyjádřeních se setkáváme s argumentací, kterou by šlo zobecnit do tvrzení, že příroda si vždy pomůže nejlépe sama. Do tohoto přístupu se promítají lidské emoce a zakořeněné představy o moci přírody, které mají mnohdy až religiózní či spirituální prvky. To je vcelku pochopitelné.
Pokud má ovšem do společenské diskuze o ochraně přírody vstupovat věda, tak by emoce měly jít stranou. Věda by měla v diskuzi posloužit předložením objektivních informací a dat. Často i přiznáním, že nad konkrétním tématem či řešením nepanuje ve vědecké komunitě jednohlasná shoda.
Nakonec názorová pluralita je pomyslným motorem lidského poznání. Studium příčinných souvislostí je mnohdy experimentálně náročné i v precizně kontrolovaných laboratorních podmínkách. Převážná většina ekologických studií je popisná, observační, tedy postavená na prostém sledování a pozorování. Díky účinku významného počtu proměnných a jejich interakcí je proto nezbytné tyto závěry interpretovat s opatrností. Věda by měla být pouze jedním ze vstupů do celospolečenské a politické diskuze nad tématem ochrany přírody.
Jako genetik bych rád do diskuze přispěl také svým pohledem. Minimálně v regionu střední Evropy je velmi obtížné ignorovat dlouhodobý zásadní vliv člověka na evoluci rostlinných i živočišných druhů. Někdy nebývá zcela pochopeno, že adaptace má genetický základ. Jak člověk dlouhodobě narušoval genetickou kompozici nejrůznějších populací, logicky tím ovlivnil jejich schopnost se adaptovat do nových podmínek prostředí.
Dostávám se k prvnímu spornému bodu. Na jakém fundamentu je stavěno tvrzení o přirozenosti lesních ekosystémů? To, že se dohledá nějaká reliktní část populace, přece neznamená, že ji můžeme hned označit jako přirozenou, původní, případně celý les nazvat pralesem. Na základě jaké teze se tedy vyhlašují bezzásahové zóny v národních parcích?
Druhým sporným bodem je probíhající změna podmínek prostředí včetně těch klimatických. O co se tedy v národních parcích skutečně pokoušíme? Nazval bych to experimentem. Jde o studium člověkem ovlivněných populací. Experiment probíhá v pěkných přírodních lokalitách. Zároveň musíme přiznat, že pokus je významně ovlivněn probíhající klimatickou změnou, která má zjevný antropogenní původ, tedy je působena konáním člověka. Jaký pak můžeme očekávat praktický výsledek takového pokusu?
Víme, že například oheň je jedním z přirozených procesů. Po něm se může za pár desítek let krajina opět zazelenat – možná ano, možná ne. Při rychlosti klimatické změny se také můžeme jednoho dne setkat s tím, že z našich národních parků zbudou jen vyprahlé kopce. Výsledek je zkrátka krajně nejistý. Dovolím si konstatovat, že tento výzkum či experiment nás, tedy daňové poplatníky, vychází velice draho.
Existují metody takzvaného aktivního managementu populací v krajinném kontextu. Přiblížím je na dvou příkladech. Ve Francii si dlouhodobě „domestikují“ douglasku tisolistou opakovaným testováním a selekcí zaměřenými na adaptaci. A ano, můžeme se zde již bavit o lokálně adaptovaných populacích, které mnohde prospívají daleko lépe než populace původních druhů dřevin.
Já sám jsem realizoval podobný výzkum u modřínu opadavého. V širokém gradientu prostředí (21 lokalit) jsme v Rakousku prováděli dlouhodobý výběr nejlépe adaptovaných jedinců a z těchto zakládali další výsadby, které budou opět dlouhodobě monitorované.
Takto realizovaný přístup je samozřejmě spojen s významnou intervencí člověka. Využívá se kombinace přírodního i umělého výběru a pokročilých analýz DNA k monitoringu genetické různorodosti. Vycházíme z historicky doloženého předpokladu, že člověk přírodní populace významně pozměnil, a měl by se proto logicky postarat o jejich budoucnost. Protikladem k tomuto přístupu je sedět a sledovat, co s populací udělá změna klimatu v bezzásahové zóně.
A zde se dostáváme ke klíčové otázce, a sice k tématu funkční celistvosti (integrity) lesních ekosystémů. Zjednodušeně – les by měl být většinově zelený. Člověk si jde do lesa odpočinout, chce se nadýchat čerstvého vzduchu, rádi sbíráme houby a jiné lesní plody. V lesích hospodářských těžíme dřevo, neboť preferujeme (nebo bychom měli preferovat) lokální zdroje, a dřevo také spotřebováváme.
Odumírání velkých lesních komplexů proto představuje pro společnost zásadní problém. Lesnictví i ochrana přírody obecně jsou daleko za hranou průšvihových scénářů a je „zaděláno“ na další potíže, se kterými se budou muset potýkat další generace.
Jak se ukazuje, experimenty ochranářů nejsou dlouhodobě udržitelné. Národní park nemůže ignorovat požadavky místních samospráv. Na životě byli ohroženi příslušníci záchranných sborů i obyvatelé přilehlých obcí. A daňové poplatníky to stojí ohromné peníze. Jde o výsledek společenského konsenzu, anebo „jen“ přání části vědecké obce, několika neziskových organizací a zainteresovaných úředníků Ministerstva životního prostředí?
Proč se omezovat teoriemi konzervativního environmentalismu? Máme přece daleko pestřejší paletu možných řešení. Musí ale existovat vůle. Snad se podaří nastartovat tolik potřebnou změnu. Nikoli včera, ale před deseti lety bylo pozdě.
