Komentář: Koroptve, žížaly a voda. Z návratu všední přírody je politický fotbal

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ještě před několika desetiletími bývaly běžným zjevem tuzemské krajiny. Během roku 1935 jich čeští myslivci stačili zastřelit dva a půl milionu. Ale v současném Česku dohromady zbývá jenom něco mezi 16 až 32 tisíci (živých) koroptví. Venkovská krajina se proměnila natolik, že by ji nejspíš nepoznal ani prvorepublikový sedlák, natož prvorepubliková zvěř. Meze, remízky nebo polní cesty, které dříve sloužily jako útočiště života, vzaly zasvé při kolektivizaci a desetiletích intenzifikace. A s nimi nejen koroptve.

Evropské země se během uplynulých 10 let snažily vyřešit svůj příspěvek ke globálním změnám podnebí. Při vlnách sucha a veder jsme si potvrdili, že do citlivého klimatického systému není radno zasahovat. Proto cílevědomě a systematicky snižujeme své emise skleníkových plynů. Unijní státy však více a více mluví o tom, že kromě závislosti na spalování ropy a uhlí před námi stojí ještě druhá velká ekologická výzva: potřebujeme obnovit všední přírodu. Nad skoro konsensuálním záměrem ale kupodivu propuklo jedno z největších politických dramat současné Evropy.

Neubývají pouze koroptve a Česko není samo, kdo o přírodu přichází. Z evropských krajin jsme dokázali „vyluxovat“ aleje, kvetoucí kraje polí a mateřídouškové stráně. Chybí drobné mokřady, které pomáhaly zadržovat vodu. Monotónní lesy pěstované jako plantáže jsou náchylné na sucha i větrné kalamity. Při deštích z polí ve velkém odtéká úrodná ornice. V zemědělské půdě chybí žížaly a další mikrofauna důležitá pro úrodu. Krajina znatelně přestává zpívat, bzučet a kvést. Aktuální rychlost některých trendů bere dech. Počty běžných polních ptáků v Evropě se od počátku osmdesátých let snížily na polovinu. Jenom během minulé dekády jsme stihli přijít o třetinu lučních motýlů.

Postupně si začínáme všímat, že se krajina vyprazdňuje. Je například pozoruhodné, kolik lidí postřehlo drobnou, ale výmluvnou změnu. Když jste se před několika desítkami let projeli autem po venkově, po několika desítkách kilometrů bývalo oblepené rozplácnutými mrtvolkami hmyzu. Teď jsou čelní skla nápadně čistá. Nad silnicemi poletuje mnohem méně včel a much, můr či brouků.

Nový tón naší konverzaci ovšem dodal postřeh, že nepřicházíme pouze o domov. Chudší krajina má také ekonomické náklady. Poprvé jsme je začali sčítat při povodních. Kanalizované řeky soustřeďují dešťovou vodu do velké vlny a promptně ji expedují přímo k městům a vesnicím na dolním toku. Škody jsou proto zbytečně větší. Česko si touto zkušeností prošlo hlavně v letech 1997, 2002 a 2013. Krátce před námi ovšem stejné zážitky měli Holanďani a Němci; nedávno zase Belgičané.

Na podobné náklady narážíme ledaskde. Evropská centrální banka prověřila data o čtyřech milionech firem v eurozóně a objevila, že 72 procent z nich přímo nebo nepřímo závisí na servisu, který zadarmo dodává příroda. Neschopnost krajiny čelit suchu je hmatatelným rizikem nejen pro zemědělce a majitele lesů, ale pro celé ekosystémy podniků, jež na ně navazují svými dodavatelskými řetězci. Pole v Evropě ztrácejí miliardu tun ornice ročně, s očekávatelnými důsledky pro výnosy. Exodus čmeláků, divokých včel, pestřenek a dalšího opylujícího hmyzu snižuje úrodu. Elektrárny mají výpadky kvůli nestabilnímu průtoku v řekách, které používají k chlazení.

Ekonomové přirovnávají přírodu k infrastruktuře. Poskytuje nepostradatelné služby a podobně jako silnice by se dala používat pořád dokola. Jenomže jsme se přestali starat o údržbu. Produktivita krajiny soustavně slábne.

A když jde o peníze, Evropané svorně zpozorněli. Přírodu chráníme už od devatenáctého století. Protentokrát ale nestačí recept národních parků a rezervací, kde schraňujeme, co ještě zbylo ze starých pralesů, stepí nebo močálů. Státy, města i privátní firmy proto prověřují, jak obnovit život také v každodenní krajině. Zemědělci podél polí vytvářejí kvetoucí pásy pro hmyz. Metropole (a chytřejší developeři) zkoušejí, jak vytvořit ostrůvky života v betonové zástavbě. Řekám vracíme meandry a do vysychající krajiny tůně.

Obnova je vlastně zavádějící slovo, protože odkazuje k minulosti. Příroda by se nejspíš spolehlivě vrátila, pokud bychom vytvořili kopii devatenáctého století. Retro láká, ale je beznadějně nepraktické. Potřebujeme nová řešení, jak místo pro přírodu rozumně najít v moderní ekonomice, urbanizované společnosti a technologickém světě. Návrat potrvá desítky let a nebude úplně snadný. Hlavně k zemědělství, lesnictví a výstavbě se musíme naučit přistupovat jinak, než bylo zvykem v uplynulých desetiletích. Ale další prokrastinace věci ještě zhorší.

Unijní státy se v červnu domluvily na takzvaném zákonu o obnově přírody, který by měl podobné projekty nastartovat ve velkém napříč kontinentem. Stanoví pravidla společného postupu a přibližné parametry, čeho chceme během příštích desetiletí dosáhnout. Pokud bude schválen, oživení krajiny se v příští dekádě stane podobným politickým a ekonomickým leitmotivem, jakým bylo v uplynulé době snižování závislosti na fosilních palivech.

„Pokud“ je ovšem určující slovo. Schvalování zákona skoro rok probíhalo v bezmála konsensuálním poklidu. Na jaře do něj ale v Evropském parlamentu, který musí připojit svůj souhlas, shodila bombu největší, křesťanskodemokratická skupina. Rozpomněla si, že s návrhem vlastně naprosto nesouhlasí, a spustila proti němu nekompromisní kampaň. Vyhrocená diskuze nabírá rysy jisté frašky. Konzervativní europoslanci protestují proti legislativě, kterou právě schválily konzervativní vlády unijních států. Šéfové parlamentní frakce návrhu vyčítají položky, jež před dvěma lety sami výslovně žádali v zadání pro Evropskou komisi.

Kritika má určitou, i když brutálně stranickou logiku – která ovšem staví šéfy hned několika českých politických partají před nemalé dilema. Prapůvod tkví v jiném a nesouvisejícím sporu v Nizozemsku. Malá země je po USA druhým největším vývozcem zemědělských produktů na světě. Ve velkém dováží brazilskou sóju, krmí s ní zvířata v počtech, jaké by místní půda nikdy nedokázala uživit, a odbyt – mnohem vyšší, než činí domácí spotřeba – poté exportuje. Doma zůstávají kvanta hnoje či močůvky, které špiní řeky a moře natolik, že podél pobřeží vznikají takzvané mrtvé zóny s nedostatkem kyslíku. Nizozemské úřady loni spočítaly, že krizi nejde řešit jinak než snížením nadměrných chovů dobytka. Zemědělci samozřejmě protestují, což mělo nečekaný politický důsledek: nová strana naštvaných farmářů přebrala statisíce voličů, kteří dříve podporovali krajně pravicové radikály.

Lídři evropských lidovců očividně dostali inspiraci. Příští rok budou volby do europarlamentu. Nemohli by se mluvčím rozčilených protentokrát stát oni a přetáhnout část hlasů krajní pravice? Celá intrika je nejspíš přitažená za vlasy. Obnova přírody sotva vyvolá stejně vyhrocený střet. Remízky a kvetoucí pásy v polích jaksi nejsou výbušné téma jako snižování nadprodukce a zavírání farem.

Každopádně, politický fotbal nedává smysl pro tuzemské pravicové strany. Voliči nejen Markéty Pekarové Adamové, Víta Rakušana a Mariana Jurečky, ale také Petra Fialy či Andreje Babiše jsou úplně jinde. Češi a Češky bývají skeptičtí vůči evropské legislativě o snižování exhalací z aut. Podle stejných průzkumů ovšem péče o lesy nebo zeleň patří mezi věci, kde by rádi viděli mnohem aktivnější EU. Pokud má něco potenciál je opravdu naštvat, patrně by to byl nesouhlas českých delegátů s oživením krajiny. Navíc europoslanec Stanislav Polčák (STAN) dopředu ohlásil, že zákon podpoří navzdory vedení svých křesťanských demokratů.

Evropský parlament má o unijním zákoně hlasovat tento týden. Ale ať už dopadne jakkoli, Česku po něm zůstává užitečná zkušenost. Během ročních příprav jsme porozuměli, že pokud chceme do krajiny vrátit vodu, žížaly nebo koroptve, nestačí sebepraktičtější dílčí projekty. Nezbývá než napříč ekonomikou vytvořit podmínky, aby se vyplatilo pozemky oživovat. A potřebujeme netradiční partnery: městské radnice nebo velké firmy, myslivce či architekty. Přírodu musíme obnovovat systematicky: krok po kroku, rok po roku. Což platí i pro naše domácí iniciativy.