Článek
Ač nejsem přítelem apriorního vystavování sociálních sítí do pozice satana, slova, která o nich tento týden pronesl respektovaný neurobiolog a profesor psychiatrie z Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček nelze přejít zívnutím. Přičemž je možná dobré připomenout, že Horáček není žádný staromilec. Patří k předním badatelům zkoumajícím potenciální přínosy nyní nepovolených psychedelických látek u pacientů s depresí a úzkostí.
Česká rada dětí a mládeže rovněž v tomto týdnu vydala analýzu, podle níž u nás mladí lidé získávají informace nejčastěji, nepřekvapivě, ze sítí. Facebook, (ano, ještě pořád), Instagram, YouTube, X (nedávno ještě Twitter) nebo TikTok jsou hlavním zdrojem zpravodajství pro 81 procent Čechů ve věku od 16 do 30 let. Je to o 14 procentních bodů víc než před třemi roky.
Problematické to může být z mnoha důvodů. Pro dnešek se soustřeďme na kontext psychologický, o němž Jiří Horáček hovořil v Českém rozhlase.
„Evolučně jsme se vyvinuli, abychom žili ve skupinách o 200 až 300 členech. To nám dělá dobře. Proto se rádi stýkáme. A právě sociální sítě poskytují prostor, aby vznikly uzavřené skupiny,“ řekl psychiatr v pořadu Vinohradská 12. „Dnes se jim říká komnaty ozvěn, echo chambers, které sytí tuto potřebu se vším všudy. To znamená včetně hormonální odpovědi oxytocinů. Oxytocin je hormon zodpovědný mimo jiné za to, že nám je dobře, když jsme v páru, když je matka navázaná na miminko nebo když jsme navázáni na partu blízkých lidí, kamarádů.“
V ohrožení psychika i demokracie
Rizikovost komnat ozvěn je podle Horáčka skryta ve faktu, že se lidé uvnitř fakticky neznají. Což jim ale nebrání, aby společně hrotili světonázor, jejž sdílejí. Výsledkem je polarizace a fragmentace společnosti. Je to, míní lékař, nebezpečné pro individuální duševní zdraví i kolektivní demokracii.
Zní to depresivně. Dodejme proto na uklidněnou, že alespoň dle výzkumu České rady dětí a mládeže stoupá zájem mladých lidí o důvěryhodnost zpráv. Lhostejná je jen 13 procentům z nich, to je o šest procentních bodů méně než v roce 2020.
Abychom se však zase neradovali příliš. Profesor Horáček míní, že navzdory výše řečenému procházíme vinou sociálních sítí krizí fakticity. S fakty se na sítích podle něj pracuje mnohem ležérněji, než jsou zvyklí pamětníci tištěných novin. „Lež snáz zvítězí v mysli a srdci člověka. Termín epistemická krize odkazuje k mechanismu, jak k tomu došlo. Epistemologie je teorie poznání a termín odkazuje ke krizi poznávacího procesu,“ vysvětluje.
Za příklad dává papírové deníky, které již dnes mladé naprosto nezajímají. „Dřív jsme poznávali svět zprostředkovaně z médií, která měla redakční rady. Redakční rady nějakým způsobem ručily za míru pravdivosti toho, co v médiích bylo. Teď celosvětově víc než polovina uživatelů získává hlavní informace o světě ze sociálních sítí, kde žádná redakční rada není,“ stýská si neurobiolog.
Což jistě platí pro chaoticky a virálně se šířící infotainment. Nikoli ale pro seriózní obsah, který lidé prostřednictvím sítí konzumují především. Čili pro profesionální zpravodajství. Kvalitní webová média, jejichž články junioři na sítích rovněž masově sdílí a poznávají skrze ně svět, mají stejné, nezřídka ostřejší redakční kodexy. Analýza mimochodem ukázala, že Seznam Zprávy spolu třeba s ČT24 či portálem iDnes patří u mládeže k nejpopulárnějším pramenům zpráv.
Zvědavost přežije všechny sítě
Horáček každopádně nabízí osm cest z mlhy informačního síťového zahlcení. O většině (cílené vykročení ze své bubliny, mindfulness, digitální detox a podobně) jste již slyšeli. Mně přijde asi nejzajímavější myšlenka možnosti vybavení telefonu, tabletu či počítače čímsi, čemu říká „vodítka epistemické kvality“.
Převedeno do srozumitelné řeči, každá zpráva v sobě nese metadata o svém vzniku. Měla by mít zdroj, odněkud pocházet. Pokud je ze seriózních médií, pak je do značné míry zaručeno, že jde o informaci ověřenou, podrobenou pečlivé redakční práci, vyztuženou několika zdroji, schválenou editory a šéfeditory. A tedy – vysoce pravděpodobně – věrohodnou.
„To je dnes celá vědní disciplína, jak to udělat, abychom vybavili počítače nebo vyhledávače právě těmito vodítky. Kdybyste četl nějakou zprávu a rovnou jste viděl, že to bylo někde fabrikováno s cílem manipulovat, anebo že odkazuje k něčemu, co se skutečně stalo, jsme úplně někde jinde,“ věří profesor. Velké naděje vkládá do umělé inteligence.
O zániku sociálních sítí, který by problém vyřešil, se hovoří už roky. Nestane se to ale v dohledné době, pokud vůbec někdy. Podle Horáčkových zkušeností jsou sociální sítě návykové a nezdá se, že by se chystaly své notoriky pustit z pařátů.
„Jsou návykové stejně jako jakákoli lidská činnost, kterou máme tendenci kompulzivně opakovat. (…) První důvod – pro člověka je velmi obtížné zůstat sám se sebou v klidu. Když vám řeknu, zavřete oči a zůstaňte sám se sebou, pak ten, kdo není trénovaný v meditaci, to velmi rychle přeruší. Protože máme tendenci takzvaně externalizovat, to znamená utíkat od sebe do vnějšího světa, pustit si rádio, koukat se na televizi nebo v dnešní době listovat sociálními sítěmi,“ líčí psychiatr.
Mechanismus externalizace nám, tvrdí, umožňuje nezakusit většinou negativní zkušenost bytí sami se sebou.
Pak jsou tu vypjaté vnější okolnosti. Pandemie covidu, válka, kupříkladu. Jedinec cítí potřebu zabezpečovacího chování, kontroly nad situací, a to skrze konzumaci informací na sítích. „Závislostní potenciál je obrovský,“ poznamenává lakonicky neurobiolog.
Strachu, aby nám něco neuniklo, se v síťovém slangu říká FOMO – Fear of missing out, tedy strach ze zmeškání, obava, že něco prošvihneme.
Neurobiolog Horáček má ještě jiný, ke vznešenějším cílům posunutý termín – novelty seeking. Hledání nových informací. Lidstvu přirozená potřeba.
Kdo ví, možná díky aktuálnímu přemítání, jak zajistit, aby se mezi mladými lidmi na sítích nešířily bludy, žijeme přelomovou éru. Takovou, která rozhodne, kde a jak kvalitní zprávy o stavu a vývoji světa budou naši potomci hledat. Je to značná zodpovědnost. Ale i velká příležitost.
